motiv

Neobyčejné fotografie obyčejných věcí

Shodou okolností se v Praze sešly dvě výstavy, které budí protichůdné ohlasy. Zatímco švýcarská fotografka Annelies Štrba dlouhá léta fotografovala téměř výhradně své příbuzné, česká fotografka Jitka Hanzlová (která žije od 80. let v Německu) strávila v uplynulých pěti letech mnoho času v lese kousek za rodným městem…

Les Jitky Hanzlové

Danzing
Jitka Hanzlová: Dancing
I když podle vystavených fotografií by návštěvník nejspíš tipoval obráceně, Jitka Hanzlová (1958) je na rozdíl od Annelies Štrby vystudovaná fotografka. Hanzlová již před několika lety zaujala svým cyklem Ženy, v němž – stylem „z očí do očí“ – vyfotografovala několik desítek zcela náhodně vybraných žen. Její nový cyklus Les, kterému věnovala pět let života, je zcela obrácený do přírody: nejsou tu zachyceni nejen žádní lidé, ale ani zásahy člověka do přírody. Hanzlová si ve svém návratu do krajiny dětství dala úkol, který je mnohem těžší, než by se navenek mohlo zdát – pokusila se uchopit téma lesa zevnitř. Slovy esejisty Johna Bergera se pokusila vnímat hluboký vnitřek lesa vnímat tak, jako ruka vnímá vnitřek rukavice.

Každý, kdo někdy spal pod širým nebem nebo putoval sám hlubokým lesem, zná pocit, který bezprostřední kontakt s přírodou přináší – zvláštní směsici vzrušení, neurčitého strachu a úcty. Něco podobného zažívala Jitka Hanzlová, když brzy ráno nebo pozdě za soumraku bloudila lesem a za celou dobu nepotkala – pokud nepočítáme přirozené obyvatele lesa – živou duši. Fotografka popisuje své velmi intenzivní pocity, které při práci měla: někdy byly velmi blízké transcendenci, jindy strachu. Jednou dokonce z lesa strachy utekla.

Walking Fern
Jitka Hanzlová: Walking Fern
Les Jitky Hanzlové lze nahlížet dvojím způsobem: jednak jako celek - obsáhlý cyklus pětačtyřiceti barevných zvětšenin, úzce propojených ústředním tématem, jednak izolovaně jako jakési fotografické cvičení na téma krajina a krajinný detail. Řekněme rovnou, že Les funguje jen jako celek. Patrně žádný jiný český fotograf se ještě nepokusil uchopit les s takovou vytrvalostí, zarputilostí a snahou jít pod povrch věcí. Proto je v cyklu i mnoho fotografií neefektních, jen málo líbivých. Skutečný les má mnoho podob, a řada z nich zůstává méně vnímavému člověku zcela skryta. Hanzlová se je snaží objevit a zachytit svým fotoaparátem. Škoda, že se při tom místy nechá svést jednoduchou, někdy až naivní asociací. Vyfotografuje například větev břízy napříč přes cestu, na niž usedl ptáček, a výsledek nazve Policista. Pokud má Les nějaká "choulostivá" místa, pak vznikla právě tímto způsobem.

Green Mirror
Jitka Hanzlová: Green Sea
Hanzlová se snaží svými fotografiemi zachytit podstatu a duch mnohotvárného organismu. Jak už bylo řečeno, po vytržení z kontextu řada fotografií neobstojí. „Mnoho fotografií přírody vypadá jako fotografie módy,“ říká k tématu John Berger. Podle měřítka povrchní líbivosti bývají často i hodnoceny. I když se podle těchto měřítek k Lesu Jitky Hanzlové přistupovat nedá, neznamená to, že by nedokázala udělat v dobrém slova smyslu líbivou fotografii. Příkladem za všechny budiž zářivé Zelené moře.

I když některé záběry z cyklu Jitky Hanzlové mohou sugerovat, že autorce šlo především o metaforické zobrazení reality, Les je spíše svéráznou „cestou z města“ za znovunalezením základních životních hodnot a zamyšlením nad plynutím času. „Cesta, kterou jdu, je cesta zpět, abych viděla budoucnost,“ říká k tomu trochu zakukleně Hanzlová. Dodejme, že porozumění jejímu cyklu vyžaduje „naladění“ ne-li na stejnou, tak alespoň na velmi podobnou strunu.

Rodinná fotografie Annelies Štrby

Aya 17
Annelies Štrba: Aya 017
Švýcarská fotografka Annelies Štrba (1947) sice vystavovala na různých místech světa, ale v Praze se představuje poprvé. Její obsáhlá pražská výstava velkoformátových (zprvu) černobílých a (poté) barevných fotografií zabírá celých pět sálů Rudolfina. Zdá se, že teprve takto monumentální prezentace dává tvorbě Annelies Štrby význam, který dalece přesahuje vystavené fotografie. Výstava se totiž nevyčerpává představením fotografií invenční švýcarské autorky, ale je i svědectvím o jejím osobním uměleckém přerodu a především o tom, jak zásadně se během jediného desetiletí změnil náš svět pod vlivem počítačových technologií.

Nyima 149
Annelies Štrba: Nyima 149
I když vyznění vystavených fotografií je převážně pozitivní, vnímavějšího návštěvníka bude po shlédnutí výstavy spíše mrazit v zádech. Proč? Protože si uvědomí, že tradiční chápání fotografie je opravdu věcí minulosti. Ale opravdu již nedlouho po tom, co se fotografie dostala do galerií a stala se součástí uznávaných uměleckých aktivit, nastala doba „po fotografii“? Nebo se jen změnilo vnímání fotografie jako svébytného média?

Nyima 195
Annelies Štrba: Nyima 195
Všimněme si jedné důležité věci: výstava se láme na dvě nesourodé části s rokem předělu 1997, kdy bylo fotografce rovných padesát let. V tu chvíli udělala tlustou čáru za svým dosavadním dílem a vydala se úplně jinou cestou. Do té doby vytvářela přímočaré černobílé fotografie své rodiny. Přichází rok 1997 a Annelies Štrba odkládá fotoaparát a pořizuje si digitální kameru. Přestává fotografovat, začíná filmovat. Z natočeného materiálu vybírá zajímavá políčka, ta následně počítačově upravuje a vytváří z nich rozpité, zamlžené nebo rozložené barevné obrazy. Zatímco její fotografie dětí a vnoučat dostávají po úpravách převážně harmonické ladění, fotografie měst inklinují k mrazivé temnotě.

Výstava fotografií Annelies Štrby kromě jiného až do absurdna dovádí četné diskuse na téma klasická versus digitální fotografie i úvahy po smyslu sekvenčního fotografování. Nepochybuji o tom, že současná prezentace díla Annelies Štrby má otázky po smyslu fotografie přímo vzbuzovat. Proč jsou její černobílé fotografie z 90. let minulého století zahnědlé, zažloutlé, poškrábané a potrhané, takže působí jako z pravěku? Má nám to něco naznačovat? Nenastal mnohem větší zlom ve společnosti než si dokážeme představit?

Neobyčejné fotografie obyčejných věcí

Zkusme se však oprostit od hledání významů, které soubory fotografií Annelies Štrby a Jitky Hanzlové mohou mít jako celek. Přiznejme, že obě fotografky jsou technicky zručné a navíc mají štěstí na zasvěcené vykladače i na galeristy vnímavé k jejich způsobu tvorby. Přiznejme i to, že pro běžného diváka, který se přišel podívat na fotografie v tradičním slova smyslu, mohou být jejich díla třeba i přehnanou myšlenkovou konstrukcí (Hanzlová) nebo nesmyslnou exhibicí počítačové gramotnosti (Štrba). Hanzlová se nám představuje jako tradičněji orientovaná autorka, která pracuje s předem daným konceptem a vyznává léty prověřenou „ruční“ práci, Štrba pak jako tematicky velmi úzce zaměřená fotografka, která dokáže své opojení moderní technologií využít k vytváření emotivně silných, neoimpresionisticky pojatých obrazů.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Tomas Houda10.6.2005, 09:03odpověď
thr10.6.2005, 11:00odpověď
Tomas Houda10.6.2005, 11:39odpověď
thr10.6.2005, 12:41odpověď
Jenda15.6.2005, 10:27odpověď
Tomas Houda10.6.2005, 11:56odpověď
Tomas Houda10.6.2005, 11:58odpověď
Karel Kovář11.6.2005, 13:56odpověď
Martin Rybak11.6.2005, 15:36odpověď
Mikymaus14.6.2005, 17:55odpověď
Wombat17.6.2005, 15:36odpověď
chose21.6.2005, 10:30odpověď
Tomas Houda15.6.2005, 10:51odpověď
ZdenekT26.6.2005, 00:15odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace