Chci-li dospět k maximální hloubce ostrosti, musím volit clonu 8–16. Se světelnými objektivy získáte při takovém clonění už jen ohybovou neostrost. Pro požadovanou nejvyšší rozlišovací schopnost by tedy objektiv neměl mít vyšší světelnost než 4–5,6, protože s citlivostí a tím související délkou expozice dnes rozhodně problém nebude. Jsou takové objektivy na trhu?
Objevily se slibně vyhlížející malé a skladné "pancake" objektivy zbytečně vysoké univerzální světelnosti 2,8. Kupodivu poměrně nevalných optických kvalit. Snad i proto, že i zde je implementován autofokus s vnitřním ostřením, i když by bylo opticky výhodnější ostřit posunem celého objektivu třeba manuálně. Pro krajinu je optimální ohnisko mezi 24–28 mm pro FF formát, tedy16–18 mm pro čipy APS-C. Tabulka hyperfokální vzdálenosti přitom stanoví, že při cloně 8 a zaostření na 2 metry je hloubka ostrosti při běžných požadavcích od cca jednoho metru do nekonečna, při vyšších nárocích stačí zaostření o metr posunout. Nač tedy autofokus?
Jako praktik se záměrně vyhýbám složitým tabulkám a obtížně srovnatelným testům. Ke zkušenostem s požadavky na vysokou kvalitu obrazu však patří i stavební délka objektivu – o čemž se nikde nic nepublikuje. Nejvyšší kvalitu u širokoúhlých krajinářských objektivů dosahovaly dvojité anastigmaty typu Dagor, Angulon, Grandagon, u normálních ohnisek pak Sironar, Symmar atp., jejichž poloviny (se zhruba dvojnásobným ohniskem) se daly použít i samostatně. Měly krátkou stavební délku – vzdálenost clony od matnice prakticky odpovídala ohniskové vzdálenosti. Ty starší měly světelnost cca 8 a i ty nejmodernější a nejdokonalejší neusilovaly o víc, než 4,5. Přitom snad platilo: čím kratší stavební délka a menší světelnost – tím kvalitnější a ostřejší kresba i bez clonění. Snad nejvíc krajinářských záběrů jsem pořídil Super Angulonem 8/65 mm na formát 6x9, srovnatelný s ohniskem 28 mm pro kinofilm. Pokud byl potřebný širší úhel záběru, neměnil jsem objektiv, ale formát, protože Angulon vykreslil bez problémů 9x12 cm.
Dodnes opatruji miniaturní unikátní Tessar 6,3/10,5 cm ve starém Z-D-M Compuru, který brilantně vykreslil formát 9x12 cm, přičemž jeho známý bratr 4,5/10 cm stačil jen na formát 6x9. Obdobnou zkušenost mám i se stařičkým Rolleiflexem modelu 6RF 621 z roku 1935, osazeným Tessarem "orlí oko" 3,8/75 mm, jehož ostrosti a rozlišovací schopnosti už nedosahovaly modernější verze 1:3,5 a posléze 1:2,8, a s nímž se z formátu 6x6 daly dělat naprosto dokonalé zvětšeniny 50x60 cm. Jak mě poučil geniální mechanik, optik, konstruktér a opravář Dominik Škola – chtělo to ovšem pracovat na ortochromatických (tedy dnes nejméně citlivých) materiálech, protože antireflexní T či MC vrstvy v těch letech ještě neznali a aberace červených paprsků světla se na ortochromatických filmech holt nekonala.
Proč se o tom zmiňuji? Objektivy tohoto typu s krátkou stavební délkou, nízkou světelností a vysokou rozlišovací schopností se pro APS-C nebo FF formát nevyrábějí. Snad proto, že na fotografie typu "všechno ostré" už skoro stačí mobily. Rozdíl v kvalitě však vždy bude určovat velikost čipu a dvojité anastigmaty s malou světelností by i při vysoké kvalitě mohly být cenově velmi přijatelné. Ukazuje se, že FF formát se i pro mirrorlessy s výměnnými objektivy záhy stane využívaným a přál bych si, aby se konstruktéři objektivů vrátili k těmto malým a osvědčeným "doppelanastigmatickým" konstrukcím, umožňujícím bez degradace kresby i značné clonění.
Závěr těchto úvah je nasnadě: než se tyto objektivy na trhu objeví, budou pro krajinu a street fotografii využívány zoomy nabízené v základním setu, neboť kvalita současných "pancake" pevných ohnisek není o nic vyšší. Klasická kvalita světelných manuálních objektivů zejména delších ohnisek vhodných pro portrétní fotografii, akt, módu atp. však zůstane pro poučené autory trvale atraktivní a výrobci v Číně a Hong Kongu se zajisté postarají o to, aby se daly aplikovat na jakékoli novinky progresivních mirrorlessů 4/3 formátem počínaje a FF konče.
