Polární země ve fotografiích Påla Hermansena

Norský fotograf Pål Hermansen je sice autorem dvanácti knih, držitelem prestižních cen i spolupracovníkem známých časopisů, ale jeho jméno bylo české fotografické veřejnosti donedávna neznámé. Právě nyní se v Čechách (Komorní galerie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1) představuje poprvé. Jeho první samostatná výstava nazvaná Polární země končí 29. června.

Výstavy v Komorní galerii Josefa Sudka bývají povětšinou skromnější, alespoň ve svém rozsahu. Většinou kolem nich nebývá velký rozruch, někdy skončí dokonce dřív, než se o nich lidé dozvědí. Megalomanské projekty a senzace tu nemají místo. Zaměření na české a evropské tvůrce převážně střední generace má své opodstatnění – nejenže tu výstavy často mívají bilanční charakter, ale nejednou také představují vyzrálé tvůrce, kteří se nacházejí ve středobodu své tvůrčí dráhy a dosud neměli možnost se představit českému publiku. A tak je to i s norským fotografem Pålem Hermansenem.

Pal Hermansen: Racci tříprstí, studie pohybu

Hermansenovi táhne padesátka – narodil se v roce 1955 v Oslu. Vzděláním je zubní lékař, věnuje se též homeopatii. Velmi brzy však propadl fotografii: již na počátku 70. let začal pracovat jako fotograf a ke svým fotografiím dokonce začal psát i texty. I když jako fotograf měl od počátku širší tematický záběr, propadl především kouzlu polární krajiny. Proto není divu, že jeho nejznámější publikace zachycují právě tento tichý svět bez lidí: například aktuální kniha Svalbard, Arctic Land (2003) nebo starší, velmi úspěšná publikace Panorama Norway (1995). Hermansen vystavoval v řadě zemí světa, je též autorem řady televizních programů. Jeho současná pražská výstava je jakýmsi výběrem z jeho dosavadního díla – převažují fotografie z polárního světa, ale jsou tu zastoupeny i ukázky z jiných Hermansenových projektů, například jeho rentgenové experimenty.

Pål Hermansen je příliš zvídavý a nekonvenční fotograf na to, aby se spokojil s prostým, i když technicky dokonalým zachycením krásy severské přírody. Dlouhá léta by jistě mohl spokojeně žít a vydávat jen kalendáře a obrazové publikace: i když by tím tak řadu lidí jistě uspokojil, sebe ne. Hermansen je totiž povahou experimentátor a hledač, kterého nejvíce přitahuje vše nepoznané a neznámé. A proto experimentuje i ve fotografii: kromě krásných realistických záběrů tak vytváří fotografie, které nepřipravenému divákovi mohou připadat podivné.

Například již v úvodní sérii nazvané prostě Ptáci je kromě snímků krásných v tradičním smyslu slova (příklad za všechny: Oko sovy, kulíšek nejmenší) řada překvapivých záběrů. Hermansen se snaží zachytit nejen zajímavé detaily, ale především dynamiku pohybu (Vzlétající kachna divoká). Aparátem při tom sleduje především pohyb divokých kachen, labutí a racků (výtvarně zajímavé série Let racka a Labutí studie). Nejpozoruhodnější z cyklu Ptáci je však nesporně fotografie Racci tříprstí, studie pohybu: pohyb je tu již rozložen natolik, že fotografie připomíná spíš pohled do mikroskopu nebo plátno abstraktního malíře.

S uvedenými fotografiemi ptáků úzce souvisí cyklus Zvířata, v němž však Hermansen dává přednost černobílé fotografii s výrazným zrnem. A opět, i když tu jsou i klasicky pojaté fotografie (např. romanticky laděné Koně v bílém), převážná část překvapí netradiční kompozicí nebo originálním výřezem: platí to v první řadě pro dvojici fotografií Srnec a Srnec 2, na nichž je dokonce podstatná část fotografovaných zvířat mimo záběr. Ovšem účinek těchto navenek jednoduchých fotografií je silný, pohybová energie z nich přímo čiší. Statičtější, ale výtvarně velmi zajímavá je též fotografie Odpočívající psi, zachycená kdesi v dalekém Grónsku. To nejlepší z pražské výstavy Påla Hermansena se však skrývá v nenápadném výklenku mezi panoramaty a zvířaty: čtveřice nenápadných fotografií Vysoká v noci, Krajina se světlou skvrnou, Člověk a příroda a Pracující kůň v sobě má kromě dříve vyjmenovaných kladů i kus lidskosti, citu a pokory.

Tradičnější krajinářské fotografie obsahují další dva cykly současné výstavy, Panoramata a Svalbard. Zatímco první z nich obsahuje dokonale zvládnutá barevná panoramata ze země věčného sněhu, druhý z oddílů, Svalbard, odkazuje nejen ke konkrétnímu území severské země, ale také k Hermansenově aktuální obrazové publikaci. Autor tu směřuje mnohem více než dříve k neokázalé prostotě, kráse spočívající v jednoduchých liniích připomínajících až kresbu tužkou či uhlem. Dostává se zde nejen na samý kraj Země, ale také na hranici možností klasické fotografie. Podobně je tomu i v poslední, taktéž experimentálně pojaté Rentgenové sérii. Hermansen se tu pomocí speciálních technik noří pod povrch věcí a výsledek je často nejen bizarní, ale také mrazivý: například taková fotografie Lidská komunikace v sobě téměř dokonale koncentruje neschopnost lidského dorozumění, fotografie Kuře nebo Tančící ptáci pak tragikomičnost existence vůbec.

Pål Hermansen je mi svým přístupem velmi sympatický: je to umělec, který nestojí na místě, ale neustále hledá, je to tvůrce prostý okázalých gest, zcela ponořený do svého originálního světa. Výstava Polární země nebudí senzaci ani pozornost snobů: na to je to příliš nekonfekční zboží.