motiv

Praha, 13. a 14. srpna 2002

Zprávy se různí. Jedny říkají, že Prahu zasáhla stotřicetiletá voda, jiné tvrdí rovnou cosi o pětisetleté. Jedno je jisté - Vltava všem ukázala, že není jen mírumilovnou řekou a turistickou atrakcí, ale že také umí být pořádně nebezpečná...

Úterý, 13. srpna 2002

Už od rána sleduji zprávy v televizi a není mi při tom vůbec dobře. Vltava stoupá a stoupá, nikdo neví, kdy se vzestup zastaví. Vodohospodáři a jiní odborníci jen váhavě vyslovují prognózy, protože ani nejstarší měření, která mají ve svých archívech, jim nemohou dát žádnou spolehlivou radu. Takovou povodeň Praha asi nikdy nezažila.

Motivace k tomu, abych navzdory všem varováním vyrazil do centra města, je zcela prozaická a možná i docela přízemní. Z půjčovny v Benediktské ulici mám půjčeno 5 CD disků a chci je v termínu vrátit... Vyrážím tramvají a když už jedu do centra, beru s sebou fotoaparát. Katastrofy člověka odedávna přitahují a kousek tohoto podvědomého pudu je v každém z nás. Jde o to, jak s těmito atavistickými pozůstatky naložíme. Nikdo z lidí na konečné tramvaje neví, zda se dostane do práce nebo vůbec tam, kam potřebuje. Je něco málo po 10. hodině dopolední, úterý 13. srpna roku 2002. Řada míst v Praze byla už evakuována a další evakuace jsou na pořadu dne. Panuje nouzový stav.

Čechův most Všechno tady na kopci vypadá docela klidně a stejný obrázek se nabízí i v Holešovicích na Strossmayerově náměstí. Přestupuji na linku číslo 8 a cesta přes Vltavu je jako jindy rychlá, jen hladina je jaksi výš... V půjčovně mají zavřeno, takže CD vrátím jindy. Zítra, říkám si. Přes Dlouhou ulici mířím k Anežskému klášteru. Všude je plno lidí, hlavně cizinci s batohy a kufry. Chovají se klidně. Ve vchodech domů i ve sklepních oknech jsou pytle s pískem. Auta kamsi zmizela a obvykle tak nepříjemně zaplněné uličky za klášterem jsou děsivě prázdné. Nad Prahou létají vrtulníky a každou chvíli ječí sirény policejních či hasičských aut. Na nábřeží se poměrně dost lidí dívá na divoce tekoucí hnědou vodu ve Vltavě. Přístaviště na Františku lze poznat jen podle toho, že z vody poněkud zoufale trčí různé cedule a značky. Hodně lidí fotografuje a natáčí na video. Stále prší a fouká silný a nepříjemný vítr.

Kontejner ve Vltavě... Postupuji směrem k Rudolfinu, tedy proti proudy Vltavy. U právnické fakulty stojí policejní uzávěra a na most pouští jen málo aut. Nevím, jestli jede tramvaj, žádnou jsem neviděl. Směrem dále k Rudolfinu davy houstnou a velkou atrakcí je potopený kontejner na silnici svažující se do vody, tam, kde normálně je dokonce i parkoviště. Kolem zábradlí na nábřeží jsou hliníkové bariéry, o kterých možná skoro nikdo z Pražanů nevěděl, že je vůbec město má k dispozici. Někdo moudrý a chytrý myslel na to, co nás ostatní asi ani nenapadlo. Někteří lidé se smějí a vtipkují, ale myslím, že na takové věci zde není místo. Nemyslím si to sám. Nepovedené vtipy mizí do prázdna. Nikdo se nesměje. Není čemu. Z nábřeží je vidět, že voda dosahuje až skoro k obloukům mostů a pilíře lze jenom tušit pod zpěněnou a hodně špinavou vodou, která s sebou přináší různé věci. Rozbitou pramici, židli, polystyren, sud...

Uzavírka Klárova Docela by mě zajímalo, kam zmizely všechny vltavské parníky, kdo a kam je schoval, protože celou cestu jsem neviděl ani jeden a obvykle tu podél břehu kotví i ve dvou řadách. U Mánesova mostu je hotové srocení. Cizinci a i někteří Pražané si pořizují do svých rodinných alb obrázky typu Pepík a povodeň, cení zuby a říkají "sýr". Škoda, že nesvítí sluníčko a že prší, jinak by ty fotografie z pražského léta roku 2002 vypadaly přece jen o hodně lépe, že? Vydávám se přes most směrem na Klárov. Na mostě hlídkuje městská i státní policie. Kolem zábradlí je slušný nával a všichni se dívají na nezvykle nízký Karlův most. Z růžové restaurace u ústí Čertovky vykukuje jen střecha. Vltava vztekle hučí. Sotva jsem došel na Klárov, most byl pro pěší i tramvajovou dopravu uzavřen. Policisté říkají, že Klárov bude brzo pod vodou. Nikdo nevěří a davy lidí, povodňových turistů naopak míří od tramvají k mostu. Každý to chce vidět. Odjíždím tramvají 22 k Belvederu a poté domů. Večer bude Klárov zatopen...

Pohled ke Kampě Odpoledne sleduji děsivé zpravodajství v TV. Říká se tam cosi o ustávání srážek, ale prší stále stejně vytrvale. Telefonuje a píše mi několik lidí. Hrozí zatopení Starého Města, Stromovka je pod vodou, v Podbabě zmizela pod vodou Papírenská ulice, ZOO žádá o čluny pro zvířata, metro se uzavírá, čistička odpadních vod v Tróji protéká skrz, silnice do Roztok je kdesi pod hladinou... Snažím se kontaktovat všechny známé, kteří bydlí u řeky, mnohdy bez výsledku. Do pozdní noci sleduji zprávy, ale pak usínám, možná ukolébán sobeckým vědomím, že tady na kopci žádná povodeň být nikdy nemůže. Trochu se za tento pocit stydím.

Středa, 14. srpna 2002

Vstávám v šest, půl sedmé. Obloha nevypadá moc přátelsky, ale neprší. Zapínám TV, dřív než cokoli jiného. Hladina Vltavy stoupá, průtok je možná 4700, možná 5000 metrů krychlových za sekundu, už to nejde měřit. Naplnilo by to prý dva a půl plaveckého bazénu za sekundu. Normální průměrný průtok je 150 kubíků... Voda ohrožuje Smíchov, v noci byly evakuovány další části Holešovic a také Josefov. Lidé pracující u řeky nemají chodit do práce. Den nezačíná moc dobře. Protipovodňové zábrany na Novotného lávce a na jiných místech drží neuvěřitelnou masu vody. Jestli nevydrží, Staré Město bude zalito až na Staroměstské náměstí… Normálně se bojím, i když sedím doma v pokoji, v suchu... Kromě toho mám takový podivný pocit, stydím se, že se na to všechno dívám, že mně se nic nestalo. Divné.

Smíchov, Zborovská ulice Nemůžu to vydržet, ta odvěká lidská touha po katastrofách vítězí. Beru nabité baterie, deštník a také doklady a vizitku Paladixu, která se mi ještě bude hodit. Tramvajenku nepotřebuji, doprava je už od včerejška zadarmo. Cédéčka z půjčovny nechávám doma. Je něco málo po deváté hodině a vyjíždím autobusem směrem na Smíchov. Všechno vypadá normálně, jen lidí ubylo. Na Andělu je nával u tramvají, ale já pokračuji pěšky směrem k vodě. Lidická ulice, křižovatka se Zborovskou. Pohled doprava a ... voda...! U zátarasu stojí městský policista. Lidé mlčí, už nikdo nevtipkuje jako včera. Tramvaje jezdí přes vodu, auta ne. Občas zní sirény. Obloha už vypadá o poznání přátelštěji, dokonce svítí i slunce. Občas.

Pod Palackého mostem Pod Palackého mostem je zcela zatopen podjezd, kudy jsem tolikrát už jel. Lidé se dívají a nikdo, opravdu nikdo nemluví. Není co říkat. Voda pomalu přetéká přes pytle s pískem. Bleskově přijíždí Tatra 815 s plnou korbou písku, vysypává ho těsně k čáře, kam dosahuje voda. Spolu s tatrovkou přijel také pick-up a na něm asi 10 lidí s lopatami a začínají plnit pytle. "Stejně je to na hovno, přeteče to!", slyším jednoho z nich až nahoru na předmostí. Přesto se ale dál pracuje, protože všichni doufají, že se kolega mýlí. Opět se fotografuje a natáčí na video. Na Smíchovské straně je minimum cizinců. Jdu dál směrem k Jiráskovu mostu. Ten je zcela uzavřen a dokonce ani po nábřeží směrem ke Kampě se nesmí procházet. Restaurace naproti Tančícímu domu, kterou jsem nedávno pozoroval z parníku, je zatopená. Na nábřeží dále po proudu stojí voda a kromě ní také policejní hlídky. Nechtěl bych být policajt, bál bych se, že nestihnu utéct.

Zatopený Smíchov Obcházím blok a kdesi na rohu pomáhám nějakým mužům pokládat pytle s pískem. Nic víc se dělat nedá. Když dojde písek, jdu dále. Po několika metrech mě zastaví policista a říká, že dál nemůžu, že musím blok obejít přes Újezd. Žádá mě o občanku, všechno slušně a s jakousi pokorou. Nemůže přece vědět, že jsem nepřišel třeba něco ukrást… Nafoukaní policajti, kteří často jen tak, aby si zabuzerovali, zastavují auta a konají prohlídku (jednou jsem dostal pokutu za prošlý obvaz v lékárničce, když nic jiného nenašli...), se kamsi ztratili. Najednou jsou to normální lidé. Často i lidé sympatičtí.

Karlův most Na Újezdě je živo, hlavně na stanici tramvaje. Jdu ale dál pěšky a zahýbám doprava k Mostu legií. Není tu tolik lidí, jak jsem čekal. Na předmostí se dávám do řeči s jakýmsi záchranářem ve žluté pláštěnce. Voda prý stále stoupá. Jo, taky se bojí. Policisté mě nechají udělat pár snímků a velmi zdvořile mě žádají, abych už radši šel. Radši jdu. Pohled na Karlův most, Střelecký ostrov a Kampu je děsivý. Nad schůdky do Říční ulice, kudy se vchází na Kampu, je za policejní páskou stanoviště redaktorů ČT. Několik vstupů s Patricií Strouhalovou jsem viděl ještě než jsem vyrazil. Teď tam stojí, unavená, ustaraná, prostě jedna z nás Pražáků. Jdu k ní. Nevím, jak si to troufnu, prostě jdu k ní a zeptám se, jestli bych mohl jít za zátaras a fotografovat vstup na Kampu. Vizitka Paladixu přesvědčila i jakéhosi pána, asi režiséra. Pouští mě a že prý čte Paladix často...

Park na Kampě Pohled na Kampu, jak už jsem říkal, je hrozný. Vlastně pohled na to, kde normálně je Kampa, protože teď tam je řeka a z ní trčí značky. A také domy a stromy. Jdu až dolů k vodě, na poslední schod. Fotografuji a pak jdu pryč, protože nechci překážet; za chvilku se vysílá živý vstup. Poslouchám. Poté přišel k zátarasu malý starší muž a volá Patricii, která jde k němu. "Chtěl bych vám za všechny poděkovat, protože jsem taky dělal kdysi dávno v televizi a protože vaše vstupy jsou tak lidské... Obdivuju vás. Držím vám palce. A Praze držím palce...". Pak někam zmizel. Stál jsem asi půl metru od něj. Byl to asi kouzelný televizní dědeček. Loučím se a odcházím. Taky jsem vděčný, taky jim držím palce. A taky děkuju, že mě tam pustili. Nemuseli.

Kampa, Říční ulice V další uličce směrem zpátky na Újezd ještě fotografuji vodu a pak odjíždím devítkou na druhý břeh. Před FAMU stojí dva tanky a na ocelových lanech drží loď Kristian Marco, kterou její majitel prostě nechal, jak je, ani ji pořádně neukotvil. Že ohrožuje Novotného lávku, Karlův most a hlavně všechny lidi, kteří se tam snaží bojovat proti vodě, mu bylo jedno. Novináře, kteří se ho na to přišli zeptat, poslal do hajzlu. Nemám rád věty zvolací, ale přesto: Kéž by tam skončil on sám! Pod Národním divadlem teče voda z kanálu, tryská jako z fontány. Lidé korzují kolem protipovodňových zábran, které jsem viděl už včera na Františku, jako v lázních. Voda sahá přes zábradlí a kdyby nebylo zábran, voda by se vylila bůhvíkam. Nějaký chytrák do zábran kope, jestli prý ten tlak vydrží. Lidská blbost je věčná a všudypřítomná.

U Národního divadla Žofín je zcela pod vodou, i most, který je běžně tak vysoko nad hladinou. O zábradlí se zachytila hromada věcí přinesených proudem. Galerie a restaurace Mánes je jako průplav - jedněmi okny voda teče dovnitř, dalšími ven. Kolem Jiráskova mostu dojdu až na roh Palackého náměstí a čekám na tramvaj. Jedu na Anděla a domů. Cestou slyším z řidičovy vysílačky: Dodržujte jízdy na interval. Ignorujte hlášení vašich palubních počítačů o zpoždění. Dodržujte na mostech maximální rychlost do 20 kilometrů za hodinu. Hodně štěstí... Nafotil jsem za ten poměrně krátký okruh 64 fotografií, ale nejsou do rodinného alba. Jsou proto, abychom nezapomněli. Myslel jsem na to až domů.

Kampa... Odpoledne se dívám na snímky a přemýšlím, co s nimi. Zároveň poslouchám zvuk televize a slyším, že voda stoupá už jen málo. Bariéry drží. A tak se během upravování snímků zkopírovaných ze záznamové karty pomalu rodí tato reportáž. Píšu pomalu, protože pořád držím palce. Ale jde to. Všechno se zlepší, když v TV oznámí, že hladina Vltavy klesá... Vím, že není vyhráno, ale někdy je výborné i to, když se neprohraje. Proč to píšu? Chtěl bych poděkovat všem, kteří se snažili zachránit Prahu, protože Prahu mám moc rád. Chtěl bych taky vyjádřit obdiv všem policistům, hasičům, záchranářům, dobrovolníkům, vojákům, zdravotníkům, dopravákům a prostě všem, o kterých ani nevíme a možná se ani nedozvíme. Kromě nich také představitelům státu (jen jeden z nich se ostudně zapomněl na chatě kdesi v Portugalsku, ale stejně tu nechyběl...) i města, kteří zajišťovali vše potřebné. Smekám pomyslnou čepici a hluboce se klaním. Opravdu.

Zábradlí Je večer, hladina klesá. To hlavní teprve přijde, bude třeba uklidit, opravit a znovu vyčistit město. Napadlo mě, že jsem si až do tohoto týdne vždycky myslel, že všechny živelné pohromy se odehrávají kdesi daleko, kdesi mimo mě. Jo, poslal jsem jednou peníze na nějaké konto, přispěl jsem, ale pořád to bylo NĚKDE. A teď je to TADY, vždyť od nás z kopce dolů je k vodě jen docela malý kousek... Už si nikdy nebudu myslet, že je něco daleko, protože všechno je blízko.

Napsáno v Praze, 14. srpna 2002

Snímky byly pořízeny digitálním fotoaparátem Minolta Dimâge 2300.

Milan Sýkora
http://www.milansykora.net
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Mirek S.15.8.2002, 07:00odpověď
TFR16.8.2002, 09:44odpověď
 ...
Tomáš Malík19.8.2002, 14:11odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat


aktuální akce


 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace