Santiago I. – cesta letadlem (Jižní Amerika 2001)

Pomalu končí hodina holandštiny a já si skládám do batůžku učebnice a sešity. Z poznámkového bloku vypadne papír a já jen zírám. Papír je rezervace letenky pro můj nedělní let do Santiaga. Ovšem na papíře stojí černé na bílém: Vertrek 24MAR 19:45. Takže s hrůzou zjišťuji, že neletím v neděli, ale už zítra.

A my jsme si naplánovali víkend u přátel v Breskens. Pohled z okna je jasný: počasí by se dalo popsat jedině jako “Sheißkeiserwetter”. Rozhoduji se strávit neděli raději v letním Santiagu než v deštivém Zeelandu.

Ze školy jdeme do centra Haarlemu, sehnat tri band mobilní telefon. Není to až tak jednoduché. Populární Ericssony 900/1900 MHz nějak nejsou, Motorolí tribandy Timeport se mi vůbec nelíbí, starý Ericsson i888 za dvanáct stovek beru spíše jako vtip. Nakonec si z prodejny Dutchtone odnáším nový Siemens S40.

Odpoledne volám Johnovi a Gerie do Breskens. Je jim líto, že nemůžeme přijet a tak aspoň zvou Martinu na další víkend “aby nebyla doma sama a trochu se procvičila v holandštině”. Martina to přijímá (s jedovatou poznámkou, že až se vrátím, bude holandsky mluvit lépe než já) a slibuje malé Sáře pravý český wiener schnitzel.

Následuje výměna mailů s Andersem Lunstromem, kolegou v Chile, který se domnívá, že přiletím v pondělí. Je z toho chudák trochu zmatený, ale nakonec se shodujeme na příletu v neděli 0915. Na letišti mě bude čekat taxíkář, který mě odveze do hotelu.

Večer jdu spát poměrně brzo. Před usnutím ještě buším do Psiona seznam věcí, které musím před odletem udělat. Netřeba zmiňovat, že seznam je náležitě dlouhý.

Sobota 24. března

Ráno je v pohodě. Vstávám po desáté. Odpoledne vytahuji ze skříně kufr a postupně do něj skládám oblečení a hromadu papírů, které budu nejspíš potřebovat. Do odolného pouzdra putuje z přihrádky pod krbem několik DVD disků pro případ, že hotelová televize nebude stát za nic.

Následuje fotovýbava. Nikon FM2 a Mamiya 645 putují do fotobatohu spolu s objektivy, filmy a dalším příslušenstvím. Nikon F3 s Nikkorem 28/3.5 a Voigtländer Bessa L s 15 mm objektivem dávám stranou – později přijdou do tašky s PowerBookem, aby byly při ruce během cesty. Stativ do pouzdra a to vše pak na rostoucí hromadu uprostřed obýváku.

Připojuji PowerBook k síti a postupně na něj nahrávám vše, co bych případně mohl potřebovat. Na disku je ještě dost místa, takže přidávám pár MPEGů, aby bylo, na co koukat v letadle (bohužel nemám k dispozici nějaký chutný katastrofický film z prostředí letecké dopravy).

PowerBook je nakrmen a uložen do příruční tašky spolu s cestovními doklady. Ještě letenku, zkontrolovat oba pasy a můžeme jet. Musím se ještě zastavit v kanceláři pro SIM kartu Libertelu, kterou jakýmsi zázrakem někde schrastil kolega. Můj GSM provider KPN totiž jaksi nemá roamingovou smlouvu s žádným operátorem v Chile ani v Argentině.

Dálnice A4 je prázdná, jak je ostatně v sobotu zvykem, a po zhruba půl hodině jsme v Amsterdamu. SIM karta skutečně leží na mém stole, spolu s kompletní příručkou pro nové uživatele Libertelu. Rychle zkopírovat z učebnice pár lekcí, abych za dva týdny nevyšel ze cviku a vracíme se po A4 na Schiphol.

Zpřísněná kontrola na letišti Schiphol
V odletové hale je živěji, než je obvyklé. Do Holandska totiž dorazila MKZ (mond en klauzeer – slitavka a kulhavka) a na letišti panuje poněkud ostřejší režim. Před odbavovací přepážky byly nainstalovány extra detektory, u kterých celníci kontrolují, zda někdo vyváží potraviny, což je momentálně zakázáno. Já letím s Iberia a tak jdu na odbavení do haly s řadami 1 a 2. Hala je prázdná a žádný detektor se zde nevede. Místo toho stojí u vchodu dva celníci a ptají se, zda vyvážím sýr, maso, mléko apod. Odpovídám že ne a můžu pokračovat bez jakékoli kontroly dál. Odbavení probíhá bez problémů. Nad velikostí fotobatohu coby příručního zavazadla se nikdo nepozastavuje a tak se loučím s Martinou a pokračuji na gate. Letím do Madridu a odlétám z gate B5. Nemusím tedy tvrdnout ve frontě před pasovou kontrolou, zato mě čeká dobře kilometrová procházka po Schipholských chodbách.

Bezpečnostní kontrola před příchodem na gate. Ektachromy 1600 mizí v kapsách. Koukám na obrazovku detektoru v okamžiku, kdy jím projíždí moje taška. Na obrázku jako by cosi chybělo. Ale co? Jasně – změť drátů a síťový adaptér pro PowerBook. Určitě je v odbaveném kufru, uklidňuji se. Pro jistotu volám domů a zjišťuji, že adaptér není v kufru, ale leží doma na krbu. Do nástupu do letadla zbývá téměř tři čtvrtě hodiny – za tu dobu dojede z Hillegom na Schiphol každý. (Osobně bych to asi zvládl tam i zpátky 🙂 ). Prosím Martinu, aby zdroj přivezla. Vyslechnu pár poznámek typu “A mně se zrovna podařilo tak krásně zaparkovat” a podobně, ale nakonec moje manželka sedá do auta a jede na Schiphol.

Čekám u vchodu do bezcelního prostoru. Dvacet minut – OK. Třicet minut – Kde ta Martina je? Čtyřicet minut – nervózně přecházím sem a tam a v ruce žmoulám telefon. Zkouším volat Martině na mobil, ale nebere to (aby brala, když telefon leží na nočním stolku). Letadlo má naštěstí zpoždění, ale v 1930 už nemůžu déle čekat a utíkám zpátky na gate. Tam se dozvídám, že moje drahá polovička právě přijela a někdo z Iberie mi zdroj přinese. Po chvíli se skutečně objevuje jedna z letušek s charakteristickým “jojo” zdrojem s nakousnutým jablíčkem. Ani ne o pět minut později už sedím připoután na svém místě v B757. Před startem ještě obligátní desetiminutová projížďka okolo celého Schipholu a pak konečně vzlétáme.

Let do Madridu by měl trvat něco přes dvě hodiny. Dostávám večeři a při té příležitosti do sebe liju tolik kofeinu, kolik můžu – kvůli přizpůsobení novému časovému pásmu chci jít spát co nejpozději. Na zbytek cesty vytahuji PowerBook a pokouším se pracovat. Moc to nejde a tak toho raději nechávám a hraju hry.

V Madridu mě čeká pasová kontrola, protože opouštím schengenské území Evropské unie. Fronta je krátká a tak o pět minut později už čekám na autobus, který mě doveze k terminálu určenému pro lety do jižní Ameriky. Terminál je prostorná budova ze skla a oceli, trochu připomínající hlavní halu letiště ve Frankfurtu. Všude je plno světel, která ozařují ocelové vzpěry konstrukce. Výsledný kontrast proti tmě za okny je velmi působivý. Vytahuji F3 se 1600 ASA filmem a dělám pár snímků. Zkouším to i s Bessou, ale objektiv o světelnosti 4.5 a film o citlivosti 400 nejsou pro fotografování v noci právě nejvhodnější kombinace.

Letiště v MadriduLetiště v Madridu

Neděle 25. března

O půlnoci začíná nástup do letadla. Je to Airbus 340 a vědomí, že se na jeho výrobě podílejí státy jako Francie a Itálie, mu v mých očích na důvěře nepřidává, ale co se dá dělat… Mám sedadlo 36D, předposlední řada, po pravé straně levé uličky. Navíc mám štěstí a i vedlejší sedadlo je volné, takže se můžu poměrně pohodlně rozvalit. Na sedadle mám připravený balíček, ale ten obsahuje jen deku a ponožky. Obvyklá pasta a kartáček na zuby nikde. Moje vlastní věci jsou v kufru. To je tedy skvělé – v Santiagu budu mít v puse, jak v polepšovně.

Od gate odjíždíme opět se zpoždění, ale je to jen nějakých 10 minut a to se dá při čtrnáctihodinovém letu zanedbat. Vzlet je pozvolný a rozjíždíme se odhadem dva kilometry. S raketovým vzletem, který převádějí na Schipholu piloti KLM s malými Fokkery 100 se to nedá srovnat. Nastavuji si hodinky – na velký ciferník lokální čas v Santiagu a na malý ciferník středoevropský letní čas, který začne platit za necelé dvě hodiny.

Chvíli po vzletu se podává večeře – v mém případě ten den už druhá. Po večeři vytahuji z tašky rozečtenou knížku – Švoreckého Inženýra lidských duší. Snažím se zůstat vzhůru ještě pár hodin, abych ještě před příletem aspoň částečně srovnal svůj denní režim s časem v Santiagu. Někde nad Kanárskými ostrovy dočítám Škvoreckého a sahám po několikrát už přečteném “Hunt for Red October” od Toma Clancyho. Vydržím to ještě chvíli, ale dříve než Airbus přeletí rovník už spím.

Probuzení v Airbusu letícím nad severní ArgentinouProbouzím se po několika hodinách, když mi do obličeje zasvítí sluníčko – někdo právě otevřel kryt na okénku. Venku je nádherné počasí (ostatně jako vždy ve výšce 10 kilometrů) a v dálce je možno vidět hory – přelétáme nad severní Argentinou. Podává se snídaně – na rozdíl od večeře dokonce teplá. Vytahuji z tašky haldu papírů s tím, co si moji jihoameričtí kolegové představují pod slovy dokumentace a pomalu se prokousávám tou zvláštní směsicí angličtiny a španělštiny. Letušky roznášejí obdobu britských Landing cards. Vyplňuji svoji kartičku a podepisuji jakési další lejstro pro ministerstvo zemědělství, kde přísežně prohlašuji, že nevezu žádné rostliny, živočichy a haldu dalších věcí vyjmenovaných na tomto lejstru.

V 8 hodin santiagského času letadlo stoupá do výšky přes 37.000 stop pro závěrečný přelet And. Jsme někde nad argentinskou Mendozou a do Santiaga je to už opravdu blízko. Skoro všichni cestující se tísní v uličkách a obdivují nádherný výhled na zasněžené vrcholky hor. Asi v 8:20 se rozsvěcí symbol “připoutejte se”. Letíme stále ve výšce přes 30.000 stop a podle hlášení kapitána letadla budeme přistávat za necelou půlhodinu. Sestup je skutečně dost rychlý – sleduji údaje na obrazovce v kabině a s pomocí stopek docházím k hodnotě přes 5 m/sec. Jeden okruh nad městem a po čtrnácti hodinách se kola opět dotýkají země.

Vytahuji z kapsy telefon a zapínám ho. Po chvíli váhání se na displeji objevuje “CL-ENTEL PCS”. Nekecal (Libertel) – smlouvu tu skutečně má. Asi na třetí pokus se mi podaří dovolat domů, kde je teď něco po třetí odpoledne, a oznámit, že jsem v pořádku dorazil. Z letadla vystupuji mezi posledními, ale jdu rychle, takže většinu spolucestujících předběhnu a na imigrační kontrole jsem jako jeden z prvních. Žádné otázky, jen název “Czech republic” policistovi evidentně nic neříká – “Republica Tcheca”, napovídám snaživě. Pár klepnutí do klávesnice, pokývnutí a v mém pase přistává další razítko.

Jdu si vyzvednou zavazadla a zjišťuji, že to není až tak jednoduché – pás je malý a navíc téměř všichni cestující cítí potřebu přistavit svůj vozík na zavazadla až těsně k němu. Po menším incidentu s jakousi dámou, jejíž vozík jsem se opovážil odstrčit, se konečně zmocňuji svého kufru a pouzdra se stativem a mířím k východu. Tam čeká další překvapení v podobě detektoru. Filmy opět putují do kapes a po asi pětiminutovém stání ve frontě vycházím do příletové haly.

Měl by mě tu čekat příslušně instruovaný taxíkář s mým jménem na ceduli. Asi deset minut bloudím po hale a nakonec s pomocí jednoho letištního zaměstnance “svého” taxíkáře nacházím – stál hned u východu s cedulí naplácnutou na sklo, takže z haly nebyla vidět. Na ceduli má napsáno “Jyrka Jirout, KPMG”. To je zajímavé – s uvedenou firmou nemám nic společného, naše místní pobočka se jmenuje MTG. Ale jsem rád, že mě našel a tak už o tom nepřemýšlím.

Vycházíme z haly ven a mě se okamžitě zlepšuje nálada – teplota okolo 25 stupňů, svítí sluníčko. Po Holandsku celkem změna. Sundávám si svetr a zůstávám jen v tričku s krátkým rukávem. Usedáme do postaršího Daewoo a já stahuji okénko až dolů, protože taxík nemá klimatizaci.

Po zaplacení mýtného vjíždíme na něco, co má asi být dálnice. Mám ovšem silné podezření, že německé autobahn ze třicátých let byly kvalitnější. Maximální rychlost při které se auto ještě moc neklepe je asi 80 km/h. Santiago je od letiště asi patnáct kilometrů. Vjíždíme do okrajových částí města, kde se střídají ostnatým drátem obehnané milionářské čtvrti s obyčejnější zástavbou. Asi po deseti minutách jsme v centru. Je to zvláštní směs koloniální a ultramoderní architektury. Kupodivu chybí monstrózní stavby z betonu a mramoru, svého času velmi populární mezi většinou jihoamerických diktátorů.

Projíždíme jednu z ultramoderních ulic ve čtvrti La Condes, lemovanou skleněnými mrakodrapy. Při pohledu na nejvyšší z nich zjišťuji, že De Bank (nizozemská ABN Amro) už dorazil i sem. Hned vedle je vidět ING bank a o ulici dál velká reklama na Heineken. Skoro jako doma – jen budova ABN Amro na jihu Amsterdamu je podstatně šerednější, než ta v Santiagu. 🙂

Ještě dvakrát zatočit a vjíždíme do ulice Calao a po sto metrech zastavujeme před Time suites, což je můj domov pro následující týden. Check-in je bez problémů a za pět minut už přecházím do vedlejší budovy, kde je moje apartmá. Mám k dispozici ložnici, obývák, koupelnu, kuchyň a k tomu velký balkon s pěkným výhledem na okolní domy a malý park před vchodem. Za deset minut už sedím v křesle na balkoně jen tak v tričku a šortkách, popíjím studenou Fantu a čtu si.

Po obědě, který si nechávám přinést do pokoje si jdu na hodinku lehnout. Z jedné hodiny jsou nakonec tři. Odpoledne trávím střídavě čtením a přípravou dokumentů pro zítřejší práci. Jsem stále ospalejší a ospalejší. Ve snaze zůstat ještě pár hodin vzhůru vytahuji z kufru DVD – Hunt for Red October, film se Seanem Connerym podle knížky, kterou právě čtu. Vydržím to ještě asi tak hodinu, ale v okamžiku, kdy se Jack Ryan spouští z vrtulníku na palubu USS Dallas už vše vnímám dosti rozmazaně. O pět minut později nevím o světě a oblečený spím na pohovce v obýváku.

Snímky byly zhotoveny fotoapáráty Nikon F3 + AF Nikkor 50mm f/1.8 na film Fuji Super HG 1600 a Voigtländer Bessa L + Voitländer uw Heliar 15mm f/4.5 na film Kodak Elitechrome 400.

Napsat komentář