Sluneční clona – ano či ne?

Krátký článek na téma sluneční clony spolu s několika postřehy z praxe. Úvaha, kdy má smysl dávat hromadu peněz za originální výrobek a kdy postačí obecná gumová náhrada.

Úvod

Chování objektivů

Originál kontra ty ostatní

Pár příkladů, kdy clona měla být, leč nebyla

Pár praktických rad závěrem

A perlička závěrem

Úvod

Každý amatérský fotograf určitě přemýšlí nad tím, jak zvýšit kvalitu svých fotografií. Na začátku se prokouše námětem samotným, pozná zlatý řez a jiné základní zákonitosti fotografie. A pak nastává období, kdy už děláte subjektivně pěkné fotografie, ale čas od času se něco nevydaří. Třeba má fotografie malý kontrast, sluneční prasátka (tam je to jasné) nebo je pouze mdlá a nevýrazná.
A přesně v téhle situaci možná nastává čas zamyslet se nad sluneční clonou. Jaké jsou možnosti, co může přinést a k čemu to všechno je se pokusím dále popsat. Než budu pokračovat, pojďme si říci, čemu vlastně má sluneční clona zabránit?

Mimochodem, sám název sluneční clona je bohužel velmi zavádějící. Stejnou neplechu může na snímku udělat extrémně jasná “plechová” obloha, silná světla při nočním fotografování a řada jiných světelných zdrojů. Takže si prosím vždy za následující text dosazujte místo slunce jakékoliv jiné slovíčko popisující silný světelný zdroj.

Chování objektivů

Předesílám, že následný popis nemusí platit pro každý objektiv, ale obecné zákonitosti budou v pořádku. Co se týká chování objektivu, je potřeba rozlišovat mezi:

1. přímým umístěním slunce do záběru, kdy samozřejmě nepomůže žádná sluneční clona, o množství světelných reflexů rozhoduje kvalita objektivu, počet čoček a jejich skupin, úroveň optických vrstev na čočkách, momentálně nastavená clona, atd.

2. umístěním slunce těsně mimo záběr, kdy není přímo na snímku, ale svítí dovnitř objektivu a současně zasahuje z úhlu přední čočku

3. umístěním slunce mimo záběr, na snímku není, nesvítí dovnitř objektivu, ale jeho paprsky zasahují v ostrém úhlu jeho přední čočku

Profesionální objektivy mohou mít protiodrazovou vnitřní úpravu (struktura a materiál vnitřního tubusu, pomocné clonky v místech nevýznamných pro optiku ale významných pro světelné odrazy, atd.) a rovněž optické povlaky čoček, nehledě na jejich materiál. Standardní řada objektivů bez ohledu na značku bývá vždy určitým, i když více než přijatelným kompromisem. Nejlevnější modely jiných výrobců nemají v těchto situacích na růžích ustláno, někde se prostě ušetřit muselo. Na druhou stranu, pokud cíleně nevyhledáváte vysoce kontrastní snímky či slunce v záběru, mohou zcela bez problémů splnit vaše očekávání.

K tomu je ovšem nutné ještě podotknout, že různé objektivy jsou různě citlivé na rozdílné typy osvětlení.
Širokoúhlé objektivy nejsou příliš choulostivé na osvětlení přední čočky sluncem. Z principu ta čočka prostě musí být co nejvíce vpředu, u vysoce světelných pevných objektivů vyráběných v poslední době má ještě k tomu velký průměr. Případně u těch hodně krátkých (14 – 15mm) vystupuje jako malá kopule před objektiv do prostoru. Ty lepší objektivy této třídy zpravidla zvládnou umístění slunce do záběru. Pokud však slunce těsně „řeže“ přední čočku (případ 2), mohou se v záběru vytvářet řady světlých bodů. Někdy si jich všimnete, někdy v zápalu vybírání správného umístění všech prvků v obrazu vám uniknou. A velmi pěkná fotografie tak může být zcela nepoužitelná.

U standardních zoomovacích objektivů v rozmezí 28–80 (105, 135) mm záleží na mechanickém provedení, některé mají přední čočku alespoň částečně zanořenou, jiné naopak zanořují při zoomování navazující vnitřní čočky (vzdalují se od té čelní) a tak současně vytvářejí alespoň částečný efekt sluneční clony. U pevných v běžném rozmezí 35 až 80 (105) mm bývá přední čočka částečně utopená v těle objektivu a tím sama svou konstrukcí omezuje možnost osvitu přímým sluncem, pokud není v záběru. Typickým příkladem je většina standardních 50mm objektivů, většinou ani není potřeba k nim sluneční clonu kupovat. U teleobjektivů zpravidla nejde o to umístit slunce do záběru, to je spíše doména širokoúhlých. Zato jakmile slunce svítí na přední čočku (případ 2, 3), velmi klesá celkový kontrast snímku a ten se rychle pokrývá světlým závojem. To je relativně známé a často zmiňované v literatuře.

K tomu všemu to jinak vypadá u pevných objektivů, jinak u zoomových. U zoomových se uvnitř objektivu pohybují čočky a jejich skupiny při zoomování i při ostření. Podle toho, kde se nacházejí, vypadají i světelné reflexy. Někdy se skupina čoček přiblíží k té vstupní, reflexy jsou pak výrazné, naopak s jejím vzdalováním, „zanořováním“ se, postupně mohou ztrácet.

Pokud se s výše uvedenými světelnými jevy běžně setkáváte na svých fotografiích, je možná vhodná úvaha nad pořízením sluneční clony. A protože i taková obyčejná věc existuje v nespočtu variant, můžete se zcela zbytečně spálit špatnou koupí. Aby se to nestalo, tomu může napomoci pokračování našeho povídání.

Originál kontra ty ostatní

To přijdete do fotoobchodu a – zalapáte po dechu. Kus vykousaného plastu za tolik peněz? Asi každý si řekne, nejsem blázen, existuje přece spousta levnějších neoriginálních řešení. A tady může nastat malý kámen úrazu. Zkusme si nastínit několik bodů pro a proti oběma variantám slunečních clon :

Originální plastová clona :
+ přesné odstínění světla bez vinětace
+ rychlá instalace přes bajonet
– zabírá velký prostor, nelze ji složit
– vysoká cena

Gumová clona :
+ je složitelná, zabere málo místa
+ nízká cena
– na širokých ohniscích zpravidla vinětuje
– instalace přes závit filtru

Takže když to shrnu, ta originální bude mít ten nejlepší tvar a snadno ji nandáte. Jenže ji nelze složit (ve většině případů ji však lze nasadit na objektiv i obráceně, což transport maximálně zjednodušuje) a stojí docela balík. Ta obyčejná se bude možná složitě našroubovávat na závit filtru, ale bude v gumovém provedení snadno složitelná a může zůstat na objektivu. Na nejširším ohnisku může, ale také nemusí vinětovat. Další nevýhodou je, že zpravidla zabere tloušťku jednoho filtru, takže když přidáte např. polarizační, je výsledná tloušťka rovna dvěma klasickým filtrům. A výsledná sestava už může na nejširším ohnisku vinětovat.

Pár příkladů, kdy clona měla být, leč nebyla

Nemám v úmyslu sem dávat desítky příkladů, podobaly by se sobě jak vejce vejci. Navíc jsem chtěl spíše naznačit ta méně zřetelná světelná “poškození” požadovaného snímku, nikoliv radikální chyby, kterých se čas od času dopustí každý a jsou mu zřejmé. Takže nakonec jsem zvolil snímky ze zoomových objektivů, které se vyskytují relativně nejčastěji.

Klasická zimní krajinka se sluncem umístěným těsně mimo záběr, takže jeho paprsky ostře řezaly přední čočku. Vzhledem k mrazu (cca –12°C) a silnému větru jsem byl líný vytahovat sluneční clonu. Poměrně nevýrazné reflexy v pravé části na stromech jsem bohužel přehlédl (fotografováno z ruky), horší však jsou celkové a hlavně velké plošné reflexy vzniklé na struktuře sněhu. Jsou poměrně málo vidět, avšak na velké fotografii 20x30cm jsou už nepřehlédnutelné.

Dál není co dodat, s nasazenou sluneční clonou by vše dopadlo dobře. Objektiv Canon EF 20-35mm f/3,5-4,5 USM, ohnisko 20mm.

Obyčejný záběr z teleobjektivu. Protože výsledek ztráty kontrastu je na internetu při formátu jpg a velikosti snímku málo zřetelný, dovolil jsem si ho počítačově trochu přehnat. Prostě jen demonstruje, co se stane, když slunce svítí na vstupní čočku objektivu. Nejhorším důsledkem je pak celková ztráta kontrastu ve stínech a přesun tmavých stínů do spíše světlejší oblasti šedých odstínů. U diapozitivů velmi výrazné, u negativů méně, leč také.

Můžete si ho nasimulovat prostým zacloněním přední čočky rukou, uvidíte, že ztráta kontrastu je hodně výrazná a může úspěšně znehodnotit jinak prvotřídní snímky. Doplňuji pouze, že čím levnější teleobjektiv používáte, tím spíše je vhodné mít sluneční clonu. Objektiv Canon EF 100-300mm f/4,5-5,6 USM.

Relativně běžný záběr u širokoúhlých objektivů se sluncem přímo v záběru. Tady samozřejmě sluneční clona nepomůže, ale někdy jsou vlastní reflexy tak zrádně malé, že prostě uniknou. Jinak je lze zacloněním a polohou slunce v záběru relativně silně omezit, od jednoznačných světelně ostrých skvrn po méně rušivá zvýraznění světla bez ostrého ohraničení. Pokud ovšem chcete slunce do místa dávajícího největší reflexy, nic nepomůže, prostě budou.

Výše uvedené snímky jen demonstrují kousek z nepřeberné škály možností vzniku nežádoucích reflexů, světelných závojů nebo ztráty kontrastu. Pro část z nich stačí nasadit sluneční clonu a neobjeví se. Jen ji musíte mít.

Pár praktických rad závěrem

Nemám v úmyslu radit, která clona je pro vás ta lepší. Sám jsem se na začátku svých fotografických pokusů snažil spíše o ta „gumová“ řešení. Jenže černé růžky v nepravých chvílích mě rychle přesvědčily, že v mém případě to není dobrá cesta (Canon 28-105mm na širším konci vinětuje snad se vším). Na druhou stranu, zrovna tenhle objektiv je tím známý, třeba ten váš může být jiný a zvládne to.

Pokud se rozhodnete pro jednodušší řešení, nikdy nedejte při kupování gumové sluneční clony na to, co vidíte v hledáčku. Za prvé vždy zobrazuje nepatrně menší obraz, než jaký bude obsah snímku (obvykle kolem 90–95%, jen ty nejvyšší modely zrcadlovek kolem 100%). Za druhé, i fotografie z negativu na minilabu je oříznutá. Takže – zkoušejte expozicí na diafilmy s plně otevřenou clonou (na plnou díru), pokud nejsou růžky začernalé, jste v pohodě. Pokud jsou, máte smůlu. V druhé fázi je dobré zjistit, zda clona dovolí použít aspoň jeden filtr na širokém ohnisku. Pokud bez filtru je vše v pořádku, ale s ním je již znatelná vinětace, asi se s tím těžko smíříte. Ono totiž při použití filtru sundavat sluneční clonu je spíše špatná než dobrá varianta. Tyto úvahy samozřejmě platí pro široká ohniska (17 až 28mm), u teleobjektivů je naopak gumová clona použitelná snad pokaždé. Pokud „levná“ řešení nevyhovují, přece jen nastane čas poohlédnout se po originálu. Bude mít z pohledu optiky a objektivu ideální vlastnosti, ovšem ne skladnost. A je dobré brát v potaz jednu hodně důležitou maličkost – originál je dělaný přesně, bude-li ho cokoliv přečnívat, na snímku to bude vidět. Takže pozor na značně „volné“ držení objektivu při zoomování a podobně.

Proč o tom mluvím? Originální clonu používám na objektivu 28–105mm. Stačí malinkatá nepozornost, špatně položený prst na objektivu přečnívající přes hranu clony a hned je černý růžek. Dobrou školou pro mě byla cyklodovolená na Korsice. Měl jsem totiž vykloubený malíček na ruce a tak jsem ho slepil leukoplastí dohromady s dalším prstem, jak mi má žena-volejbalistka poradila. Už jsem si ovšem nevšimnul, že mi na rukavici tím pádem přebývá poslední prst a tak hodně korsických fotografií je díky této „maličkosti“ zcela nepoužitelných. Od té doby si to ovšem zatraceně dobře pamatuji.

K teleobjektivům mohu podotknout jediné – čím používáte „levnější“ provedení, tím spíš je dobré investovat do sluneční clony libovolné provenience. Ztráta kontrastu při osvětlení přední čočky je natolik extrémní (zkuste si na přímém slunci objektiv zastínit jen rukou), že těch několik investovaných korun se určitě vyplatí. Naopak, u objektivů nejvyšších řad je to na zvážení, ono clona pro 70–200/2,8 libovolného výrobce je už značný bumbrlíček. Navíc kvalita čoček a vrstev výsledný vliv slunce sama o sobě potlačuje.

A perlička závěrem

Že nafotit pár příkladů pro tenhle článek nebude legrace mě přesvědčila moje snaha o ukázání reflexů při bočním osvětlení přední čočky u objektivu Canon 20-35mm f/3,5-4,5. Našel jsem si prostor s téměř černou spodní částí snímku (les), velmi pečlivě do něj umístil osře viditelné reflexy a exponoval. Byl to diapozitiv a po vyvolání na něm prostě z reflexů nic není. Ono totiž přes objektiv se vždy “díváme” při plně otevřené cloně. No a ta po zaclonění může, ale také nemusí, některé reflexy v klidu uříznout. Takže kdo máte případné přiclonění pro kouknutí na hloubku ostrosti na těle fotoaparátu, použijte ji. Je to pro mě do té doby přehlížený způsob, jak se reflexů zbavit (ale můj fotoaparát to tímto způsobem neumožňuje …).