motiv

Svět klidných věcí Jana Raby

Kdo by mohl být pokračovatelem díla Josefa Sudka? Dám vám tip. Ve východočeském Náchodě žije a dlouhá léta tvoří fotograf Jan Raba, který zejména poslední etapou své tvorby Sudka lecčíms připomíná. Výstavu Jana Raby s názvem V odlišném čase můžete vidět v Ateliéru Josefa Sudka do 8.2.2004.

Jan Raba se narodil v Týništi nad Orlicí 17. března 1943. Shodou okolností právě toho dne slavil Josef Sudek své čtyřicáté sedmé narozeniny. Pro člověka, který příliš nedá na působení nadpřirozených sil, je to opravdu jen náhoda. Ale ať už je to jakkoli, Raba Sudkův vliv ve svém pozdním díle nezapře. Připomeňme jen, že první monografie Josefa Sudka vyšla v Čechách v roce 1956, A jen o něco později si v ní začal se zájmem listovat ani ne patnáctiletý Jana Raba.

Není proto divu, že se Raba začal učit fotografem. V této době (1957–1960) se začal nejen hlouběji zajímat o fotografické dění a dopodrobna studovat dostupné knihy, ale začal si též půjčovat otcův deskový přístroj Zeiss Ikon. Tak vznikly jeho první krajiny, portréty i zátiší. Po vyučení nakrátko působil jako fotograf v Broumově. Po vojně zakotvil, již nastálo, v Náchodě.

Pel švestek
Jan Raba: Pel švestek, z cyklu Zátiší s plody, 1998-2001
I když biografické údaje o lecčems také vypovídají, nás zajímá především Rabova volná tvorba. Ta byla v 60. letech zřetelně ovlivněna řadou dalších autorů: například Emilou Medkovou, Jiřím Severem nebo Edwardem Steichenem. Jan Raba v té době zachycuje nejen městská zákoutí a vytváří portréty, ale začíná též experimentovat. Fotografuje například objekty a různé struktury, dočasně též propadá technice fotomontáže. Ovšem velmi často není s výsledkem spokojen, a tak se na konci 60. let rozhoduje s fotografií skončit.

Bez fotoaparátu to však vydržel to jen do roku 1972, kdy zčásti přehodnotil svá dřívější východiska a s neutuchající energií začal v prostředí Adršpachu, Teplických skal a Orlických hor vytvářet své „přírodní“ cykly. Fotografoval však i přímo v Náchodě. Ve svém bytě, v náchodském zámku nebo v prázdných, vybydlených domech. Tímto způsobem vznikly jeho dva nejznámější cykly ze 70. a počátku 80. let: Návraty a Zdi. Již dlouho předtím Jana Raba odložil starý otcův deskový přístroj a fotografoval přístrojem na střední formát. Nejlepších výsledků začal dosahovat za přirozeného měkkého světla, při použití stativu a co nejmenší clony. Zároveň začal své záběry do nejmenšího detailu promýšlet a při práci se snažil co nejvíce koncentrovat. Říká k tomu: „Koncentrace prohlubuje vnímání a prožitek motivu, představu budoucího obrazu a projevuje se v mentalitě snímků“. Tímto způsobem vytvořil obrovské množství fotografií, která poté rozřadil do tematických cyklů. Počátkem 80. let však sebekriticky dospěl k přesvědčení, že v této oblasti již vyčerpal své tvůrčí možnosti. Fotografování omezil a v roce 1984 s ním, jak si tehdy myslel, definitivně skončil.

Kdyby Jan Raba opravdu v polovině osmdesátých let s fotografováním skončil, patrně by byl jen dalším zapomenutým fotografem. Nevznikly by totiž jeho nejlepší fotografie a nejspíš by se neuskutečnila ani žádná jeho pražská výstava. I když to zní možná paradoxně a trochu krutě, nejnovější etapu tvorby Jana Raby „odstartoval“ infarkt, který ho postihl v roce 1996. Po zotavení z těžké nemoci začaly od roku 1998 vznikat Rabovy zásadní cykly jako Zátiší s plody, Klidné věci a V odlišném čase, který dal současné výstavě také název. Záměrně jsem nechal stranou Sekvence, které podle všeho nedosahují síly právě vyjmenovaných cyklů.

Snad „dotek smrti“, snad následné úvahy nad smyslem života, ale především obrovská chuť žít přivedly Jana Rabu k jednoduchému a přímočarému vyjadřování: fotograf se začal obracet k nejprostším věcem, seskupovat je do jednoduchých zátiší, která pak modeluje měkkým, rozptýleným světlem. Nepotřebuje přitom cestovat do cizích zemí, velkých měst a leckdy ani nemusí svou fotografickou výbavu vynášet z domova. Nejjednoduššími prostředky a s minimem rekvizit však dosahuje mimořádného účinku. Stačí mu smotaný drát, několik hrušek, nepotřebné lahve nebo staré jídelní příbory a obyčejný stůl, jindy jen vycházka do opuštěného sadu či na domovní schodiště. Výsledkem jsou samozřejmé, důvěrně známé fotografie obyčejných věcí, které působí nadčasově. I když víme, že byly pořízeny před několika lety, stejně tak mohly vzniknout před celým půlstoletím nebo i dříve. Jan Raba v nich zužitkoval všechno, co se v průběhu celé své fotografické dráhy naučil. Mimo jiné se v nich – po dlouholetém okouzlení avantgardním uměním – nenásilně vrátil k Josefu Sudkovi, který ho ještě jako chlapce tak uchvátil.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace