Fotografickou výstavní scénu posledních měsíců vcelku pochopitelně ovládly návraty a ohlédnutí. Za shlédnutí stály především ty, které se vyhnuly pietě a revolučnímu sentimentu.
Tenkrát na východě: pokus o celkový pohled
 |
| Pavel Dias: Koryčany, 1964. © Pavel Dias |
I když název Tenkrát na východě v sobě má nádech ironie, odlehčení nečekejte. Jde o pečlivě připravený a velmi rozsáhlý výstavní projekt, který mapuje všechny podstatné směry, styly a tendence české fotografie v období 1948–1989. Vzhledem k tomu, že fotografie doslova zaplnily dvě patra Domu U Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí, vyžaduje její podrobnější prohlídka dost času. Pro člověka, který fotografické dění v Čechách sleduje soustředěně a dlouhodobě, je tato výstava především opakovací lekcí; překvapení opravdu není mnoho. Neznamená to však, že nejsou žádná!
 |
| Gustav Aulehla: Vojenská přehlídka Krnov, 1960. © Gustav Aulehla, dědicové. |
Výstava Tenkrát na východě se pokouší o věcný pohled na čtyřicetiletí české fotografie v době socialismu. Staví vedle sebe oficiální propagandistickou a dokumentární fotografii vybranou z archivu ČTK, fotografie z archivu StB a snímky snad všech významných autorů jednotlivých období. Své místo tu má i jejich volná tvorba, kterou obvykle ve své době nebylo možno vystavit, takže končila „v šuplíku“. Úvodní část, věnovaná historickému „zlomu“, vedle sebe staví fotografické řemeslníky z „četky“ a „pány“ fotografy: rozdíl mezi prací Jiřího Findy, Rostislava Nováka, Věnka Švorčíka na jedné straně a třeba Janem Lukasem na straně druhé je opravdu obrovský. Ovšem třeba záběry Jiřího Rubliče, věnované pomníku J. V. Stalina na Letenské pláni, mají alespoň značnou dokumentární hodnotu: je na nich zachycena stavba pomníku v roce 1953, jeho odhalení o dva roky později a nakonec odstřel v roce 1962.
 |
| Jaroslav Bárta: z cyklu Okna, 1981. © Jaroslav Bárta |
Popisovat všechny představené autory samozřejmě nemá smysl; už pouhým vyjmenováním všech zúčastněných by vzniklo něco podobného telefonnímu seznamu. Kde jsou tedy ta zmíněná překvapení? Jedním z nich jsou inscenované „módní“ fotografie Josefa Kohouta z 50. let. Kohout, v podstatě neznámý autor, o němž se nic nedozvíme ani z Encyklopedie českých a slovenských fotografů, se tu představuje na 50. léta moderními záběry, které jako by pocházely z časopisů z druhé strany „železné opony“. Pokud nejde o několik výjimečných záběrů, ale o autora, který tímto stylem běžně pracoval, pak může jít o skutečný objev. Dalším překvapením je množství fotografií, jimiž je zastoupen další donedávna neznámý autor – Gustav Aulehla (čtenářům Paladixu byl představen již dříve v článku Takoví jsme byli. Jací jsme?). Pokud jsem dobře počítal, Aulehla je zastoupen dvěma desítkami fotografií, což je mnohem víc než autoři výstavy vybrali i od mnohem věhlasnějších autorů. Důvody mohou být dva: 1/ Aulehla opravdu o minulé době něco podstatného vypovídá 2/ je to objev a zároveň oblíbenec kurátora výstavy Vladimíra Birguse. Pravdou bude nejspíš obojí.
Na začátku jsem zmínil, že název výstavy Tenkrát na východě v sobě má trochu ironie, ale žádné odlehčení se nekoná. Když si však celou výstavu podrobně prohlédnete a dojdete až poslednímu panelu, kde je kromě jiného umístěna parodická fotografie s názvem Už nikdy nebudou naše zraky zářit jako v roce 1953, nejspíš dojdete ke stejnému závěru jako já: popisovaná doba měla v sobě tragikomický rozměr a s tímto vědomím k ní přistoupili i autoři výstavy.
Mimo zónu: subjektivní ohlédnutí do minulých let
 |
| Jiří Poláček: Noc, 1970–1983. © Jiří Poláček |
Výstava Mimo zónu je sice také návratem do minulých let, ale pojetím zcela protikladným projektu Tenkrát na východě. Výstavu nepřipravil teoretik ani historik fotografie, ale přímo jeden ze zúčastněných fotografů – Dušan Šimánek. Vybíral jednoduše z okruhu svých známých a z toho, co se mu líbí. A má dobrý vkus, protože se mu líbí pozdní fotografie dvou pilířů české fotografie – Josefa Sudka a Jana Svobody. Jak je zřejmé z vystavených fotografií, pro nejednoho ze zúčastněných byl Sudek se Svobodou vzorem nebo alespoň inspirací. I když to nebylo podle všeho snadné, Šimánek nakonec vybral fotografie šestnácti umělců, kteří se v průběhu 70. a 80. let věnovali nefigurativní nemanipulované fotografii. Vystavený soubor je vcelku strohý, navenek neefektní, a nejspíš právě proto velmi dobře „drží“ pohromadě. Pokud se něco ze souboru vymyká, pak snad jen abstraktní barevné fotografické obrazy Bořivoje Hořínka.
 |
| Miroslav Machotka: Fotografie z let 1978-1989. © Miroslav Machotka |
Výstava nazvaná Mimo zónu představuje právě onu výše zmíněnou volnou tvorbu, která končila „v šuplíku“ nebo byla vystavována jen neoficiálně. Fotograf Dušan Šimánek (1948) patří ke generaci autorů, která na sebe upozornila v roce 1981 skupinovou výstavou 9&9 v západočeských Plasích. Tato výstava představila fotografii ve zcela jiném světle než bylo v té době obvyklé – jako svébytné umění, které nemusí jen sloužit nebo jen dokumentovat realitu. A tak i projekt Mimo zónu představuje v první řadě fotografie, které nic nehodnotí, nedokumentují, na nic neapelují, ale jsou prostě krásné samy o sobě. Výjimkou jsou snad jen fotografie výloh pražských obchodů Iren Stehli, které s postupující dobou nechtěně nabyly významu kritického dokumentu.
 |
| Bohdan Holomíček: Cesty, 1980–1988. © Bohdan Holomíček |
Pokud bych měl upozornit na to, se mě osobně zasáhlo nejvíc, pak musím zmínit výběr z cyklu Cesty (1980-1988) Bohdana Holomíčka. Oproti ostatním víceméně statickým fotografiím v sobě totiž Cesty mají prvek dynamiky i nezanedbatelnou dávku romantiky. Holomíček, který je pověstný tím, že fotografuje vždy a všude (na tiskové konferenci si s úsměvem fotografoval přítomné novináře), v 80. letech jezdil starým automobilem po Čechách a fotografoval přímo od volantu. Vzhledem ke stáří vozu fotografie z Cest trochu „klamou tělem“ – tváří se mnohem starší, než ve skutečnosti jsou. Diváky to mystifikuje a záběry tím získávají i špetku nostalgie. A protože jsou Cesty především fotografickou hříčkou, vrcholí okamžikem, kdy autorovi dochází film a políčko je exponované jen z poloviny. Je zcela jedno, zda tato „polofotografie“ vznikla záměrně či náhodou. Důležité je, že to bílé místo prostě „funguje“!
P. S. Když jsem zjistil, že na tiskové konferenci budou přítomni v podstatě všichni zúčastnění autoři (samozřejmě s výjimkou nežijícího Sudka, Svobody a Ivana Lutterera), šel jsem se na ně podívat. Překvapilo mě a zároveň potěšilo, jak skromným dojmem působili.
