Chci se podělit s dojmy ze dvou fotografií, které letos zvítězily v těchto soutěžích. Jedna zvítězila celkově, druhá v jedné z kategorií.
První z nich získala cenu za fotografii roku udělovanou na CPP. Je to - ihned po vyhlášení živě diskutovaná - fotografie Joe Klamara "B. Obama + Sv. Mikuláš - nic - nic - nic - T.G.M - a nad tím vším obrovské nekonečné nic".
Politická vložka: rovnou přiznávám, že už se poněkud opupínkovávám při spojení slov Obama a naděje. Už je toho moc. Prostě jsem skeptik a myslím si, že bohužel zůstane u té naděje a nakonec bude jen bolení hlavy. Opravdu bych se moc rád mýlil, ale obávám se, že různé ceny (třeba Nobelovka) jsou udělovány uměle nafouklé bublině. Čímž se dostávám zpět k zmíněné fotografii a ceně za ni. Ta byla také udělena mimo jiné i za - když to poněkud zjednoduším - "naději pro lidstvo" (z výroku poroty).
Stejně jako rozporuplně vidím protagonistu tohoto snímku (a toho, co se děje kolem něj), tak podobně hledím i na fotografii samu. Obdivuju, když fotograf umí využít prázdný prostor, pokud tím nějak vypíchne hlavní motiv. Ale tady to moc nefunguje. Čiší z toho, jak se tam zespoda cpou ty vršky hlav, jak je to tam účelově řízlé a jak ten prázdný prostor nahoře trčí... a nic. Je to tam navíc; to, co je dole, nijak nečerpá z toho, co je nad tím a naopak, nevzniká tam žádné napětí, nijak se to navzájem nedoplňuje. A to prázdno rozbíjí to, co funguje ve spodní třetině.
Totiž: pokud z toho udělám nudli oříznutím dvou třetin shora, najednou je to pro mě úplně jiná fotografie. I tady vlastně zůstává spousta prázdného prostoru, ale přes ten vede pomyslná spojnice mezi očima Obamovýma (jenž je pěkně zarámován Svatým Mikulášem) a Masarykovýma, v pozadí v náznaku se cosi neurčitě rýsuje a i ten pultík na noty před Obamou tam hraje. Jen ten rušivý jakýsi čudlík pod pultíkem naznačuje, že níž už to nešlo, i když by se možná chtělo. Pokud by v takhle upravené fotografii někdo chtěl vidět tu naději, tak proč ne, z fotografického hlediska mi to rozhodně funguje. Takhle tedy podle mě ano, ale ohodnocení fotografie v její původní podobě mi přijde jako vítězství ideologie nad uměleckým hlediskem.
Druhý snímek je z jiného soudku. Jde o sportovní fotografii od Paula Mohana oceněnou na WPP. Ústřední čtveřice fotbalistů byla zachycena právě v té desetince vteřiny, kdy už z jejich pohybu neurčíte, kdo se snažil dát gól a kdo mu chtěl zabránit. Vše jakoby ztuhlo v očekávání. Co se stane, má se stát, už s tím nikdo nic nenadělá. Jedni doufají v opak toho v co doufají druzí a všichni mají stejný výraz. Jediné z čeho se dá určit, kdo je kdo, je jejich rozestavení. Z jejich výrazů ale vidíme, že oni ještě neví, možná jim to právě dochází. Patrné je tam pouze napětí, ale za další zlomek vteřiny bude všechno jinak. Celou scénu korunuje bezmocný brankář, jehož oči jsou zarámovány v jednom oku síté a dva na zemi zmítající se chlapci, z nichž jsou vidět jen nohy třepetajcí se ve vzduchu.
Zkrátka - neumím si představit lepší okamžik, ve kterém by měla být ta scéna zachycena. I když, co si budeme povídat, naopak si umím představit ten kulomet závěrky, který se těsně před a těsně po vzniku tohoto snímku ozýval. Ale tím si nebudeme kazit pointu, že? A také možná autorovi křivdím.
No a posouzení kvality obou soutěží nechám na jiných.
