motiv

seriál
fotoprůvodce.cz - se vydalo v květnu 2001 se svými fotoaparáty na týdenní výlet do Toskánska. Tohle je deník jednoho z nich.">Fotovýprava do Toskánska - I


hledej v článcích

Fotovýprava do Toskánska - II

Výprava do Toskánska dnes pokračuje výletem do vinařského kraje Chianti, na jihozápad k moři a do oblasti jižně od Sieny, zvané Crete.

Radda in Chianti Třetí den ráno část výpravy vstala časně, aby stihla východ slunce na průsmyku Mandrioli, pár kilometrů na severovýchod v horách. Naše posádka v klidu a dlouze snídá, protože dnes musím dát domácím doplatek za ubytování a osobní údaje účastníků za účelem policejní registrace a ostatním nezbývá nic jiného, než na mne počkat. Paní domácí je velice milá a příjemá starší paní a umí trochu anglicky, takže není problém se dohodnout i pro ignoranta, který se přes všechna předsevzetí dostal v italštině jen k páté lekci (přičemž první čtyři do té doby zapomněl). Než je vše vyřízeno, slunce už stojí vysoko, Luky a spol. se vrátili bez valného nadšení z Mandrioli a můžeme vyrazit do našeho dnešního cíle, kopců kraje Chianti. Sledujeme tok řeky Arno na jih do Arezza a pak se spolu s ním stáčíme na sever. Vyhýbáme se placené dálnici a v Montevarchi odbočujeme do kopců. Ještě pár kilometrů po kroucené silnici mezi vinicemi, listnatými lesy a olivovými háji, míjíme usedlosti na kopcích, zříceniny tvrzí a pak už je tu Radda, v historii - spolu s Greve a Castellinou - jedno z center moci v oblasti. V období mocenského sdružení místních baronů v Lega di Chianti byla Radda hlavním městem ligy.

Radda Radda Radda

krajina u Raddy V Radčině průvodci Walking in Tuscany jsme našli krátký pěší výlet do údajně malebné vesnice Volpaia, který bychom dnes rádi uskutečnili. Abychom se nemuseli vracet stejnou cestou, odvážejí řidiči auta do Volpaie s tím, že Bundes se vrátí s druhýma dvěma jedním autem do Raddy. Pomalu se blíží poledne a couráme se rozpálenými uličkami města a hledáme - ne příliš úspěšně - nějaká malebná zákoutí, která by se dala zvěčnit i v tomto nesmyslném světle. Nakonec se scházíme na náměstíčku Piazza Ferrucci s kašnou a kostelem na vyvýšené plošině, sedíme ve stínu na schodech radnice a hrajeme si s foťáky. Fotím líné povalující se psy, náměstíčko a kostel, nakouknu do bočních uliček a pak z nudy a exhibicionismu pózuji ostatním u zábradlí u kostela, snaže se napodobit jakousi dámu pár metrů vedle, která tuto činnost provozuje už delší dobu. čekání v Raddě Čekání se protahuje (řidiči trochu kufrovali), začínám být netrpělivý a tak odcházím k parkovišti na ně čekat. Připadá mi to jako věčnost, pak se ale přece jen objeví, absolvují rychlou prohlídku města - a je čas oběda. Cpeme se ve stínu stromů na západním okraji městečka a pak už všechny netrpělivě popoháním do sluneční výhně a po rozpálené asfaltce bez chodníku opouštíme Raddu.
vstup na zarostlou stezku V jedné ruce padesátku mapu místního kraje a v druhé Walking in Tuscany se snažím neslyšet hlasy, zda to bude pořád po silnici a zda to není nesmysl se takhle trmácet v takovém vedru. Po pár stech metrech odbočujeme ze silnice a pak ještě jednou a jsme na prašné cestě, procházíme okolo skladiště stavebnin, kde jsou pečlivě uskladněné staré tradiční pálené tašky na střechu - a je tu plot a brána - soukromý pozemek. Ano, průvodce o něm mluví, ale nám se to nějak nezdá. U prvního domu za plotem na nás zuřivě štěká pes a tak se pro jistotu ptám muže, který cosi kutí na základech nového domu u brány, zda je to správná cesta na Volpaiu. Kroutí hlavou a posílá nás zpátky na silnici. Tato informace a představa rozpáleného asfaltu nám dodává odvahu a pronikáme na soukromý pozemek. Cesta prochází kolem dvou domů, soukromého bazénu - a končí u plotu. Opět konzultuji s průvodcem, Radka mě ujišťuje, že správně rozumím anglickým termínům 'podle plotu' a 'zarostlá pěšina', prolézáme plotem a jsme ve zpustlém lese. Listnaté stromy a keře, hustý podrost, popínavé rostliny, klacky a položené stromky na zemi a svažující se terén způsobují novou, silnější vlnu reptání, které lze přeslechnout jen obtížně. Po asi třech stech metrech se doprodíráme na silnici, dohadování se o směru řeším tím, že se vydám (správně) doprava a za chvíli je tu odbočka na Volpaiu. Kousek po ní, a pak už začíná stoupání k Pieve Santa Maria Novella.

Pieve Santa Maria Novella Pieve Santa Maria Novella Volpaia
Přestože se jde většinou lesem, je úděsné vedro a z hloučku se začínají ozývat úvahy o použití fyzického násilí vůči mé osobě jako iniciátoru tohoto mučení. Abych unikl mučení, přidávám do kroku a koupaje se ve vlastním potu a se zaťatými zuby dorážím ke kostelíku Panny Marie mezi prvními. Volpaia Sama stavba není ničím pozoruhodná, kromě umístění na plošině s výhledem na Raddu a pozoruhodně znetvořenými lípami. S obavami se dívám také na druhou stranu, kde za údolím nad námi na svahu leží náš cíl, Volpaia. Postupně dorážejí ostatní, lehce fotíme a rastaurujeme se. Jája v přilehlém domku vyprosí vodu. Od kostelíka napřed klesáme do údolí k potoku. Cesta za potokem vede mezi stromy a stoupání se pozvolna zvětšuje. Potom už zase jsme mezi vinicemi, podél cesty kvetou janovce, kolem nás jsou rozseté chiantské usedlosti a Volpaia před námi už se nezdá být tak daleko. A když přicházíme na začátek krásné cypřišové aleje, jsme už vlastně na místě. Klesáme na plastikové židle na náměstíčku a někteří odbíhají koupit zmrzlinu. Konzumujeme zmrzlinu, slunce se pomalu chýlí k západu a vyhlížíme, co by se asi tak dalo fotit. Spící černý pes na pozadí květinami obrostlého vchodu je inspirující, stejně jako pozice fotografů, snažících se ho zachytit. Potom se rozptýlíme po vesnici, světlo začíná být příjemné, teplota klesá, ale nějak mi chybí inspirace. Vylézám až nahoru za vesnici a fotím krajinu. Po návratu už je část výpravy připravená k odjezdu. Berou mě do auta, v Raddě vyzvednu Bundesův fokus a vracím se do Volpaie pro zbytek posádky. Na Marenu dojíždíme už potmě.

Volpaia Volpaia, v pozadí Radda Volpaia

Fattoria la Torre di Marrena Časně je nám dnes vstávati. Slunce ještě nepřelezlo hřeben Alpe di Serra, v koňských ohradách se válí při zemi mlha a my už jsme skoro připraveni vyrazit. Ještě pár rychlých fotek místních koní v mlze (kjb), nalézt do aut a jedeme. Jája nám totiž na dnešek domluvila setkání se svým přítelem Francem, se kterým máme jet k moři, do rezervace Maremma u Grosetta.
Cesta je nekonečná, projedeme krajem Arezza (kolikrát ještě?), mineme Sienu a zamíříme na jih. S Francem se máme setkat na křižovatce, shodou okolností na něj narážíme jako první u benzinové pumpy a po troše zmatků je výprava pohromadě a směřujeme dál, ke Grosettu. Míjíme Grosetto, na chvíli zastavujeme v nějakém městečku, aby se doplnily zásoby a potom nás Franco vede dál k moři, do Marina di Alberese. Okolo nás jsou louky s pasoucími se kravami a osamělými piniemi ve tvaru deštníku. Ještě to správné světlo a kýč je na světě. Silnice končí na parkovišti v piniovém háji. Bereme své brašny a vydáváme se po pobřeží na jih. Zpočátku musíme obcházet a překračovat mrtvé stromy a vyplavené větve, později se pláž rozšíří a můžeme jít pohodlně bosi po pásu pevnějšího písku a nechat si nohy omývat příbojem. Slunce začíná připalovat. Před námi se zvedají kopce a na nich rozpoznávám hranaté strážní věže.
Maremma Tady někde také je sídlo šlechtice, jehož dceru kdysi unesli piráti a prodali ji do harému sultána Sulejmana Nádherného. Ta se záhy stala jeho favoritkou, tahala za provázky vysoké politiky a nakonec její intriky zapřičinily úpadek říše. Hledáme trochu stínu ve výklenku skály a někteří z nás se jdou vykoupat. Moře je chladné a osvěžující. Písek už je tak rozpálený, že chůze po něm je bolestivá. Bundes se nechává zahrabat do horkého písku a tak přesvědčivě si libuje, jaká že je to nádhera pro jeho záda, že se záhy nechává zahrabat i Radka. Ke skále mezitím dorážejí nejméně dva autobusy školních výletů a postupně nás vytlačují z mizejícího stínu. Rezignujeme a vyklízíme pole. Franco nám doporučuje piniový háj jižně od skály. Nacházíme vhodné místo, rozkládáme se do stínu, pospáváme nebo vedeme řeči. Zbývající dvě posádky jsou kdovíkde. Odpoledne, když žár poleví, se rozhodneme vystoupat k věži. Jdu se podívat, kde je zbytek výpravy, na místě domluveného srazu však nikdo není. Jdeme tedy sami. Na focení to moc není, světlo je příliš ostré, tak se poflakujeme okolo a blbneme. Maremma Skupinové foto na polorozpadlé zdi, kdy se tři EOS 50 odpalují jedním infra ovládáním, aniž by o to majitelé stáli, a Petr přemlouvá Radku, aby se ještě jednou převlékla do plavek a pózovala pro imitaci skoku ze zídky do vody. Nejlépe se tento záběr zdařil Bundesovi, který se na Petrově snaze přiživoval. Doufám, že se s touhle fotkou někde pochlubí. Oproti očekávání se světlo s postupujícím časem nelepší, ba právě naopak, a z fotek krajiny tedy moc nebude. Zpátky jdeme stejnou cestou, slunce už je nízko a tak zkoušíme fotografické štěstí na pláži. Kvůli jedné fotce dokonce vyklízím široké okolí od naplaveného dřeva, výsledek však za to nestojí. Zdárně dorazíme na parkoviště, pošleme ostatním zprávu, že se stavíme na večeři a přijedeme pozdě a vydáváme se na zpáteční cestu. Kousek za výjezdem z parkoviště nás kromě kýčovité oblohy se siluetou pinie čeká také milion komárů, takže focení se stává zároveň spartakiádní rozcvičkou s máváním rukama a plácáním. Pomalu projíždíme vesnicí, kde jsme ráno nakupovali a marně hledáme hospodu. Zachrání nás až restaurace o pár kilometrů dál, kde si stylově dáváme špagety s mořskými potvorami. Cesta nocí je nekonečná a na Marenu dorážíme až po půlnoci. Jája nám nabízí jakési jídlo, leč my jsme příliš zmlsaní z restaurace a s díky odmítáme.

Maremma Maremma Maremma

A bylo ráno, den pátý.
Trequanda Po včerejším pozdním návratu se nám nechtělo časně vstávat a tak jsme přetrpěli v polospánku ranní harašení spolubydlících a vylezli jsme až když slunce bylo vysoko. Někteří jedinci se snažili ještě něco nafotografovat v okolí (jsem přesvědčen, že bezúspěšně), jiní se věnovali přípravě potravy. Časně jsme poobědvali a vyrazili jsme na další delší výlet, do oblasti jižně od Sieny, zvané Crete, známé sušší přirozeností, zvlněnými kopečky a charakteristickými toskánskými vesničkami a farmami, které zde většinou nezastiňoval les. Už cestou jsme se na nějaký čas zasekáváme u vesničky Trequanda a snažíme se zkomponovat co nejtoskánštější toskánskou krajinu, do některých snímků zapracováváme dokonce i červený traktor. Do hlavního cíle, kláštera Monte Oliveto Maggiore, dorážíme se značným zpožděním a na prohlídku nám nezbývá mnoho času. Škoda. Křížová chodba je lemovaná freskami, znázorňujícími život svatého Benedikta. Fresky jsou zajímavé také proto, že jejich tvůrce Il Sodoma (občanským jménem Antonio Bazzi), zřejmě zanícený zoofil, do nich na začátku 16. století zakomponoval zcela neorganicky mnoho svých miláčků a tak se můžeme na městských výjevech setkat třeba s jezevcem. Monte Oliveto Maggiore Monte Oliveto Maggiore Návštěvníků mnoho není, takže se nám daří fotit i chodby bez lidí nebo naopak s naaranžovanými lidmi, bohužel nás mniši brzy nekompromisně vyhánějí před bránu. Zavírá se. Potloukáme se ještě nějaký čas okolo, fotíme detaily stavby, snažím se zachytit rorýse v letu, Bundes předvádí netradiční použití stativu a pak se už přesouváme na protější svah v naději, že se nám podaří zachytit v odpoledním slunci impozantní komplex středověkého kláštera. Následuje zklamání, klášter je zarostlý stromy a jeřáby a jen velice málo (spíše vůbec ne) fotogenický. Tak to chodí. Balíme stativy a pomalu se vydáváme na zpáteční cestu.
Monte Oliveto Maggiore Projíždíme mezi kopečky po kroutící se okresce, hledáme vhodný objekt, kde by se dalo využít příznivého světla a vybíráme travnatý pahorek, řídce porostlý olivovníky a korunovaný jednou pinií. Přelézáme plot, vydrápeme se k pinii a Petr se snaží naaranžovat Radku do ladné pozice v těsném sousedství pahýlu olivovníku se špatně zastíraným úmyslem zvítězit s ní ve PhotoLife v kategorii Moji přátelé. Na pahorku ještě nějaký čas pobudeme a dáváme si navzájem příležitost nechat se zvěčnit v těch nejnemožnějších pozicích. Jedeme dál. Na náhlý popud odbočujeme za Ascianem z asfaltky na Monte Sante Marie a po prašné cestě se vydáváme na dvacetikilometrovou pouť napříč Crete a těsně před západem slunce objevujeme to pravé: travnaté kopečky, zvlněné jako valcha. Fotíme a fotíme, dokud slunce nezmizí za obzorem a říkáme si, že se sem ještě musíme vrátit. Je asi půl deváté večer. Vyjíždíme na hlavní silnici a pak už nám zbývá nezáživný návrat známou cestou na Marrenu. Vrháme se (ne všichni) na chilli, chvíli povídáme s ostatními a je už zase čas na spaní.

Crete Crete

- dokončení příště -

Zdenek Bakštein
http://www.zzz.cz
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

aktuální akce

aktuální články

bazar nabízí

 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace