motiv

Kam za dobrou fotografií? Do Kolína!

Proč do Kolína? Protože tam již za týden skončí 7. ročník fotografického festivalu Funkeho Kolín. I když letošním ústředním tématem je „rodina“, klasické fotografie z rodinného alba tu k vidění nejsou. A pokud přece, pak jsou s vtipem a hravostí ozvláštněné. Zcela zásadní výstavou, která ze zadání vybočuje, je však malá retrospektiva Eugena Wiškovského (1888–1964), nedoceněného, ale velmi významného českého meziválečného fotografa.

Měsíční krajina
Eugen Wiškovský: Měsíční krajina, 1929. © Eugen Wiškovský, dědicové.
Středočeský Kolín má fotografickou tradici, kterou by mu mohlo nejedno větší město závidět. Mezi světovými válkami tu působili hned tři mimořádní fotografové: Josef Sudek, Jaromír Funke a právě Eugen Wiškovský, který tu dlouhá léta učil na Státním reálném gymnáziu. A podle všeho právě v Kolíně v roce 1929 vytvořil i svou nejznámější fotografii, Měsíční krajinu.

Fotografie Eugena Wiškovského jsou k vidění v kolínském Regionálním muzeu. Malou Wiškovského retrospektivu připravil Vladimír Birgus. Vzhledem k Wiškovského významu pro moderní českou fotografii je s podivem, že kolínská retrospektiva je teprve pátou (!) jeho samostatnou výstavou. Wiškovský sice fotografoval už jako chlapec, ale vážněji se fotografickou tvorbou začal zabývat až koncem 20. let minulého století pod vlivem nového fotografického stylu, tzv. nové věcnosti. Wiškovský v té době fotografoval nejen moderní průmyslovou architekturu (například stavbu elektrárny poblíž Kolína podle návrhu známého architekta Fragnera, která ho fascinovala), ale našel zálibu i v záběrech betonových skruží, vlnitých plechů, šroubů, elektrických izolátorů, žárovek či detailů turbín. I když Wiškovský fotografoval ve stylu „nové věcnosti“, jeho nejlepší práce nejsou strohé a nezajímavé. Spíš naopak. V mnoha případech v sobě mají pořádnou dávku imaginace i zřetelný metaforický význam. Například zmíněná Měsíční krajina v sobě má tajemství dálek i vzrušení z nepoznaného. Wiškovský ji vytvořil pomocí tvrdých košilových límců, které s důmyslem sobě vlastním nasvítil tak, že vzniklo něco, co se velmi blížilo jeho představě o povrchu Měsíce. V jedné z variant pak do záběru přidal i minci, jejíž obrys mu posloužil jako obraz Země.

Později, po svém odchodu do Prahy, se Wiškovský paradoxně obrátil ke krajinářské fotografii. Ovšem nebyla to klasicky pojatá krajinářská fotografie, ale spíš hledání tvarů a linií, často opět s metaforickým významem. A nakonec, v 50. letech Wiškovský odešel do ústraní a začal se věnovat cyklu fotografií nazvaném výmluvně Ze starého židovského hřbitova v Praze. Své první knižní monografie, kterou připravila Anna Fárová, se však již nedočkal. Zemřel půl roku před jejím vydáním, 15. ledna 1964.

Autoportréty
Dita Pepe: z cyklu Autoportréty, 2007. © Dita Pepe.
Pokud jsme se zastavili u retrospektivní výstavy Eugena Wiškovského, která svým významem určitě přesahuje hranice kolínského regionu, neznamená to, že by ostatní, povětšinou mnohem drobnější fotografické výstavy, nestály za vidění. Stačí nahlédnout do kolínského divadla, kde vystavují hned dvě pozoruhodné současné fotografky. Chválit Ditu Pepe a její Autoportréty, je už trochu obehranou písničkou. Jedno je však jisté: Dita Pepe je tak zručná a nápaditá, že i opakovaná prohlídka jejích fotografií je zábavným dobrodružstvím. Zdařilou sondou do života současných žen jsou však také širokoúhlé záběry Sylvy Francové. Cyklus jejích fotomontáží nazvaných Portréty žen představuje současnou ženu v nejrůznějších situacích a rolích. Francová k tomu říká: „Zvolila jsem podobnou cestu jako kubisté; zachycuji člověka z několika úhlů v rámci jednoho obrazu. Portrétuji ženy tak, že je charakterizuji v jejich intimním prostoru vkládáním různých podob.“ Francová je nejen technicky velmi zručná, ale naštěstí také velmi vnímavá k obecně lidským věcem.

Tata
Petra Steinerová: z cyklu „táta“, 2006. © Petra Steinerová.
Na vážnější notu ve své tvorbě „rodinných“ fotografií vsadili fotografové Martin Voříšek a Petra Steinerová. Voříšek začal na své Kronice pracovat po sebevraždě svého mladšího bratra. Tato tragédie se pro něj stala jakýmsi zlomovým bodem, zastavením a hlavně návratem zpátky. I když fotografoval samozřejmě dál, víc a víc se začal probírat svým fotografickým archivem. Zhotovení série fotografií svých blízkých, které však oprostil od patosu pomocí kopírovacího přístroje, pro něj bylo především vzpomínkovou terapií. Petra Steinerová ve svém souboru nazvaném táta zachytila otce, který se v důsledku vleklé rodinné krize rozhodl pro změnu pohlaví. Steinerová se s touto šokující událostí rozhodla vyrovnat s pomocí fotoaparátu. I v tomto případě fotografie posloužila jako určitý druh terapie. Steinerové v cyklu táta nešlo o žádnou senzaci; byl to spíš pokus, jak novou situaci pochopit.

Pokud by někomu v zadaném tématu „rodina“ chyběly klasicky pojaté záběry z rodinného alba, pak i ty jsou v Kolíně k vidění, ovšem nejrůznějším způsobem ozvláštněné. Například Aneta Grzeszykowska z vlastního rodinného alba vypreparovala a odstranila sama sebe. Na místech, kde stála, zůstalo jen prázdné místo. Vymazání vlastní identity v tomto případě však nepůsobí hravě, ale spíš znepokojivě, místy až přízračně. Marie Dvořáková se s rodinnými portréty „vyrovnala“ jiným způsobem. Do velkých zvětšenin rodinných seancí přidala téměř nepostřehnutelného „narušitele“ v podobě mužské tváře. Tvář, kterou divák objeví spíš náhodou někde v pozadí, je prvkem, který diváka znejistí, ale také vybídne k aktivitě. Z tradičně pojatých "obývákových" rodinných portrétů se tak rázem stanou vtipné fotografické „hledačky“, které dokonale shazují strnulost původních předloh.

Mléčná epocha
Filip Hladký: z cyklu Mléčná epocha, 2005. © Filip Hladký.
Vtip a hravost je vůbec významným prvkem 7. Funkeho Kolína. I když tím téma úplně nevyčerpáme, procházku Kolínem plným fotografií zakončíme ve zdejší synagoze. Tady, na stěně hned za spodním vchodem, umístila svůj „objekt“ nazvaný Kloboučnická 18 fotografka Daniela Matějková. Sama k tomu říká: „Bydlím už dlouho v jednom domě v Nuslích, sousedů mám spoustu, ale neznáme se. Tak jsem zazvonila. Teď už vím, že ta bude mít k obědu šťouchané brambory, ten dělá sanitáře a ti se seznámili na chatu. Když zvonek zmáčknete, dozvíte se i vy něco o mých sousedech. Tak zvoňte jemně.“ Matějková svými zvonky se vsazenými portréty sousedů namísto jmenovek zahrála na notu lidské zvědavosti a hravosti. Při vernisáži bylo až dojemné sledovat, jak se návštěvníci usilovně snaží „seznámit“ s jejími sousedy. Každý chtěl nejen vidět jejich droboučké fotografie, ale hlavně slyšet záznam jejich hlasu. Prosté, ale překvapivě lidské a vtipné!

Naše hodnocení: Wiškovský 80%, ostatní 60%

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace