motiv

... město

Jsme lidé z měst, větších, menších i těch malých. Naše příběhy se odehrávají ve městech, abychom z nich mohli utíkat, abychom se do nich mohli vracet. Město je – kromě jiného – také fotografický materiál.

Východ slunce Potichu a pozvolna začíná den ve městě. Ještě skoro všichni spí, ale ospalé autobusy (někde také trolejbusy a tramvaje) rozvážejí první lidi do práce a poslední opozdilce z flámů. Ještě není den, ale už není noc. Je pozdě k ránu, jak nazval svou sbírku básník Karel Hlaváček... Řidiči nadávají na zimu, na lidi, na vozidla a vůbec na všechno, protože kdo má v tuhle dobu pracovat, že? Ulicemi se jako kočky s přivřenýma očima plíží mlékařské a pekařské dodávky a občas taky mlha nebo ospalý déšť. Asfalt nebo dlažba jsou někdy bílé od sněhu, jindy lesklé od deště a někdy jen prostě unaveně zaprášené. Budíky zvoní. Nohy se dotknou koberce a nesou svého člověka do koupelny. Město vstává.

Městské zátiší A pak to začne – lidi, lidi, lidi. Prostředky MHD, jak se tomu také někdy říká, nacpané k prasknutí. Ranní cigarety, noviny, vlaky, neútulné bufety kdesi u fabriky, uměle a protivně optimistický hurá-hlas z rádia, kovové skříňky v šatně za dílnou, drsné vtipy chlapů a unavené oči žen. Věčně stejní vrátní, trafikanti, řidiči. Až se tihle změní, bude konec světa nebo začátek jiného. Dost možná že obojí dohromady. O chvíli později děti zaplní ulice svými barevnými taškami, které nejde přehlédnout. Děti nezajímá nic, protože jdou do školy a to je přece otrava. Až před školou, kde se jich sejde víc, se cosi s kýmsi vyměňuje, někdo dostane výprask a někdo zase poznámku za to, že plival na holky. Velcí středoškoláci přijdou pozdě, protože je vlhko a cigarety špatně hoří, přijdou pozdě, protože šli pomalu. Jsou nad věcí, protože vědí, že nejpozději pozítří přijdou pozdě zas. Jako poslední vyrážejí do práce lidé s plochými diplomatkami, mobily, notebooky, kravatami a pocitem, že bez nich to přece nejde. Ucpané ulice, auta, kouř, troubení, drobné karamboly – tedy bordel zvaný dopravní špička. Málokde je klid, jen kdesi u staré zdi, která toho už tolik viděla, slyšela a zažila... Město se probudilo.

Ostrava Studenti VŠ, kteří toho – pokud si to umějí dobře zařídit – moc nemusejí a mohou spousty, uklízí pokoje po nočním mejdanu. Nikam nejdou, protože jednou budou vzpomínat na kolej a ne na školu, protože si to nicnedělání a filozofování nad kávou či zvětralým lahváčem chtějí užít, protože nikam jít prostě nemusí. Důchodci sedí v čekárnách svých doktorů, protože kam mají jinak jít, když doma je nuda a nějaká ta nemoc se vždycky najde…? Fabriky, které ještě nestihl někdo zrušit, duní, kouří a vůbec produkují všechny potřebné atributy, aby město bylo městem. Maminky zatím jedou s kočárky na dopolední okruh, kde potkají jiné maminky, a ty jim řeknou, co je nového (nic). Kdosi kdesi naboural a rozbil auto. V nemocnici leží někdo, kdo jede na půl motoru a možná ani to ne. Vydrž to, říká mu v duchu jeho doktor, vydrž to, protože máš doma někoho, kdo na tebe čeká. Jak bych mu to vysvětlil...? Děti ve školce jedí svačinu. Kdo dojí jako první, může si hrát s tou novou stavebnicí. Ve školách padají pětky a jedničky, to mezi nimi se počítá jakoby míň. Město tráví dopoledne.

Hospody... Hospody už mají otevřeno a hostinští nadávají nedočkavcům, kteří minutu po otvíračce už lomcovali mříží. Točí se první ohavně nedobrá piva, ale nedočkavcům to nevadí, nejsou tu na borůvkách. V obchodech je dost lidí, ale málokdo nakupuje, hlavně se dívají. Některé prodavačky vypadají, že je každý potenciální zákazník obtěžuje už tím, že přišel. Je poledne a hodně lidí obědvá. Vědec odloží plášť a jde do závodky, kde mu za to, že pracuje na důležitém objevu, předloží cosi, co se nějak jmenuje, ale připomíná to něco jiného. Řidič autobusu na konečné kouří a počítá kola do konce. Nuda. Staří lidé se svými psy se pohybují na oběžných drahách svých dennodenně stejných procházkových okruhů. Tam, kde měl čekat František, nikdo není. Až za několik dní se z parte na dveřích samoobsluhy tam u nich dozvědí, že František tu nemoc nerozchodil. Už nikdy nebude čekat a jeho psa si vzali sousedi; všechno ostatní odvezl náklaďák kamsi na skládku, aby tam skončily věci, které nikdo nechce. Je to smutné. Děti jdou ze školy a středoškoláci obsazují „svá“ místa v hospodě, kam mají vedením školy přísně zakázáno chodit. Vtipy, moudra a rádoby moudra, muzika, knížky a všechno to, co hýbe jejich světem. Někteří se drží za ruce. Je to veselé. Je odpoledne ve městě.

Červená Lidé se vracejí z práce, z nákupů či hospod, ze škol, prostě odkudkoli. A zase jsou ucpané ulice, zase skřípou plechy, zase je ve městě heavy traffic neboli těžký hukot. Mobily, hamburgery, pokuty za parkování, nové boty a pusa někde na zastávce – tak zejtra, jo? – a deštníky, ulomené podpatky, noviny čtené přes rameno, kapsáři a policajti, hudba z baru a průvan v peněžence... Denně stejné rituály a rozhovory o ničem. Co bylo ve škole, co bylo k obědu, co bylo... Slova, věty. Teče voda, voní jídla, v TV běží dvoustý šedesátý první díl idiotské jihoamerické telenovely. Někde nikdo nikoho neposlouchá a jen mluví. Někde se poslouchají. Někde jsou lidé sami, i když je jich v jedné místnosti více. Někde jsou spolu. Čaje, kávy, cigarety a taky rumy a piva kdesi v hospodě na rohu. Nalej, už se stmívá. Odpoledne se nenápadně mění na večer. Na něco je moc brzo, na většinu věcí už pozdě. Tak tedy zítra.

Městský podvečer Pomalu padá tma a dětská hřiště už jsou opuštěná, sídliště místo dětí na kolech brázdí drsná parta, která neví, jak naložit s tímto – a ostatně i jakýmkoli jiným – večerem. Někdo řekl vtip, fakt hustý, vole. Okna se rozsvěcejí a ve vilkové čtvrti se pomalu zavírají otevřené chřtány garáží. Někde někdo zalévá zahradu, píše dopis, dívá se na film, hledá ztracenou kočku nebo mládí, hraje na klavír a otevřeným oknem ta melodie letí pryč, někde se tajně milují, protože rodiče jsou pryč, hrají kazety a CD, voní květiny a někde někdo kvůli něčemu či někomu pláče. Na koleji se rozjíždí nový mejdan jen o dva pokoje dál, než byl ten minulý. Kluby otevírají své vchody vypadající jako pekelné brány. Někdo se už nedočkavě opil, někdo si šlehl nějaké svinstvo a vidí dlouhoruké lidi s fialovýma ušima. Děti se dle rituálu umyjí a vyčurají, vezmou si svá obrázková pyžama a jdou spát, zatímco starší sourozenci smlouvají s rodiči, kdy že mají přijít a jestli vlastně vůbec můžou ven. Fabriky večer hučí jen potichu, nikdo neví, čím to je, ale je to tak. Taxíky si vyhlížejí své oběti, ve vězení je večerka a kdosi, kdo je tam už podesáté vzpomíná, jaké to bylo, když vykradli tenkrát ten obchod. Kina hrají a lidi chodí pozdě, hledají svá místa a rozsypávají popcorn, který si koupili za zvýhodněnou cenu. Rocker ladí kytaru. Je večer ve městě.

Ulička - někde ... kdekoli Ulice jsou jako unavení hadi, jen leží. Po zádech jim chodí čím dál míň lidí, tramvají, aut a všeho. I asfalt se může unavit. Někdo se ztratil, někdo našel. Hospody zavírají a opilci se přemísťují do non-stopu a smlouvají o poslední piva. Kina zavírají také, ale tam nikdo nesmlouvá. Z pekelných bran klubů bude až do rána dunět rockerova naladěná kytara. Diskoholky a diskokluci se ve svých značkových oblečcích baví o tom, jak to zase příště rozjedou, i když jde jen o poskakování kdesi mezi světly, zrcadly a tuc-tuc zvuky připomínajícími běh tupého stáda. Každé stádo je tupé (ledaže by bylo ostré). Někdo se právě teď narodil v porodnici a jiný toho má dost a utěsňuje škvíry ve vratech garáže. Mladý muž si povolil kravatu a dál hledí na grafy ve svém počítači; nemůže odejít, protože i v noci musí někdo řídit svět. Někde se už spí. Čím toho lidé mají míň, tím mají užší postele a třeba se proto mají raději. Město usíná, aby zítra... Zítra. Někdo spí a někdo nespí. Je městská noc.

Karty Nechci hodnotit, jen jsem se jeden den díval a myslel na to, co je město. Ve městě je všechno, stejně tak, jako je jiné všechno na venkově (ale o tom jindy). Pro nás je město také fotografický materiál, objekt. Nikdy není škoda filmu, protože město se rychle mění a tak, jak vypadá dnes, už nikdy vypadat nebude. Ve městě můžeme – a měli bychom – fotografovat naprosto cokoli. Přesně tak také berte přiložené fotografie; je to víceméně náhodný výběr, jednoho dne, jednoho roku, jednoho světa. Jak jsem si prohlížel fotografie, pořád mi v hlavě zněla jedna písnička Jaromíra Nohavici a aspoň kousek jí sem musím vložit. Jako poselství někoho, kdo ví. I když to tam není doslova, jako by to čnělo mezi řádky. Fotografujte město, protože je toho tolik k vidění. Fotografujme město.

Jsme děti kosmických sfér
pěstujem pýchu
rodičové budoucích ér
k pláči i k smíchu
Kytarista brnká nám blues
z Bachovy fugy
v panoptiku lásek a hrůz
tančíme boogie...

Snímky byly pořízeny kamerami Praktica B 100 electronic a Praktica MTL 5, Olympus OM 10 a IS 100.

Milan Sýkora
http://www.milansykora.net
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
Ziak Erik27.9.2002, 08:11odpověď
GB27.9.2002, 10:36odpověď
pete27.9.2002, 11:02odpověď
Lumi27.9.2002, 11:24odpověď
mirek28.9.2002, 20:41odpověď
Macháček Petr29.9.2002, 22:36odpověď
Pavel22.10.2002, 20:46odpověď
 ...
Pavel P.23.10.2002, 15:10odpověď
Standa28.3.2004, 14:37odpověď
Honza18.6.2004, 12:58odpověď
Rudol Červeňanský22.5.2005, 07:42odpověď
Dušan Gargulák13.11.2005, 13:22odpověď
Ali26.12.2005, 12:47odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data


aktuální akce

aktuální články

bazar nabízí

 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace