motiv

Ode dneška je fotografie mrtvá!

Francouzský malíř Paul Delaroche prý po vynálezu fotografie zvolal: „Ode dneška je malířství mrtvé!“. Dnes - o sto padesát let později - někteří teoretikové hovoří o smrti samotné fotografie.

Co je to fotografie
Přebal knihy Co je to fotografie?
(© Markéta Othová)
V průběhu loňského roku se na pultech vybraných knihkupectví objevila podnětná kniha s názvem Co je to fotografie? (nakladatelství Hermann a synové). Antologie Co je to fotografie? je souborem dvou desítek esejů, které se z různých úhlů dotýkají fotografie a jejího smyslu. Články z pera významných teoretiků fotografie jsou řazeny chronologicky: kniha začíná Malými dějinami fotografie od Waltera Benjamina, který se vrací až na samý úsvit fotografie, a končí Ektoplasmou Geoffreyho Batchena, jenž se zabývá změnami, které do vnímání fotografie přinesly digitální technologie.

I když pro běžného fotografa, který raději mačká spoušť svého fotoaparátu, než aby se nad svým počínáním hlouběji zamýšlel, budou eseje ve své většině těžko stravitelné, přece jen je možno mu doporučit přečtení alespoň několika z nich. Vedle již zmíněných Malých dějin fotografie je to především přehledné pojednání o minulých a současných názorech na fotografii od Siegfrieda Kracauera s prostým názvem Fotografie, krátký příspěvek s názvem Pochopení fotografického obrazu od Johna Bergera a stať s názvem Obrazy rozpadu: Fotografie v tradici malebného od Wolfganga Kempa, která se zabývá problematikou vnější líbivosti fotografií.

Velkým kladem antologie Co je to fotografie?, kterou uspořádal Karel Císař, jsou dvě věci. Zaprvé, příspěvky jsou vybrány a řazeny tak, aby postihly názory na fotografii v celých jejích dějinách. A zadruhé, antologie je dotažena až do současnosti, až za přelomový bod začátku nového tisíciletí. Stať Ektoplasma Geoffreyho Batchena, profesora dějin fotografie na The City University of New York, původně vyšla v roce 2001 v knize Each Wild Idea: Writing, Photography, History. Batchen se v ní přímo dotkl řady otázek spojených přímo s digitální fotografií. Zkusme se zastavit u některých z nich.

Fotografie je mrtvá, ale daří se jí dobře

Na konci minulého století se svět v souvislosti s nástupem digitálních technologií začal proměňovat. Do pohybu se dostal i několik desetiletí zdánlivě poklidný svět fotografie. Dlouhá léta používané formáty a postupy se náhle začaly zdát být přežilé a nahraditelné, a tak není divu, že se do myšlení o fotografii začaly vkrádat temně skeptické myšlenky o „konci fotografie jako pravdivé zobrazovací formy“, o jejím „trvalém vyšinutí“ či dokonce „zániku“.

Kate Moss
Kate Moss s "vymazanými" bradavkami na obálce American Photo (ilustrativní manipulovaná fotografie)
I když řada těchto myšlenek může mít základ v neschopnosti či neochotě vnímat proměnu světa jako celku, přece jen mají racionální jádro – fakt, že pomocí počítačových programů lze snadno zhotovit „nepravé“ fotografie, které jsou jen stěží rozeznatelné od „pravých“. Ať chceme či nechceme, náhle se ocitáme na pokraji doby, kdy, jak poznamenává Batchen, již vůbec nebude možné rozeznat originál od jeho nápodoby.

Pokud však fotografie jako pravdivá zobrazovací forma skutečně odumírá, nijak se to neprojevilo v její komerční stránce. V této oblasti přinesla digitalizace do „stojatých vod“ fotografie naopak značné oživení. Nejde tedy o žádnou smrt v pravém slova smyslu, ale o změnu chápání fotografie pod vlivem změn, které se ve světě udály během jednoho dvou desetiletí a významně ovlivnily život každého z nás.

Fotografie jako data k zapůjčení

I když políčka filmů na celuloidových pásech zdaleka ještě scénu neopustila, stále více fotografií má podobu datových souborů, které plní pevné disky počítačů a jiných datových médií. Již v roce 1996 se v deníku New York Times objevila později citovaná věta: „Ukládání informací na film jakožto výrobní obor odumírá...“ Je tomu právě deset let.

V souvislosti s prudkým rozvojem digitální fotografie se změnila i pozice fotografů jako autorů těžko napodobitelných originálů. Dřívější fotograf své negativy pečlivě střežil a sám, podoben středověkému alchymistovi, z nich vytvářel pozitivy. Pokud byl ostražitý, měl o jejich osudu dobrý přehled. Digitální éra fotografa jako tvůrce přece jen odsunula stranou. S přesvědčením, že nemůže nic zkazit, může fotografovat vlastně každý. Nahrává tomu i fakt, že počítačově gramotný člověk dokáže i nepříliš zdařilou fotografii „vylepšit“ tak, aby zaujala pohled laického diváka.

Prostřednictvím snadných úprav digitálních fotografií se dostáváme k dalšímu paradoxu dnešního fotografování: zatímco širokým vrstvám fotografických amatérů přináší rozmach digitální fotografie zábavu i dobrý pocit z vlastní tvořivosti, v mnoha komerčních oblastech a zejména ve fotožurnalismu vede víc a víc k ne-fotografování. Pokud si projdeme fotografie v jakémkoli deníku nebo časopisu, nejspíš zjistíme, že podstatná část uveřejněných fotografií je zapůjčena z fotografické agentury. Jinými slovy, fotografie dostala podobu dat, která se dají za úplatu zapůjčit. Fotograf - tvůrce se dostal do pozadí, stal se víceméně jen bezejmenným článkem v soukolí.

Jen pro ilustraci uveďme, že v souvislosti s digitalizací obrazu Batchen zmiňuje i prozíravost Billa Gatese, který již v roce 1989 založil firmu, jejímž cílem bylo nakupovat a prodávat reprodukční práva na sbírku snímků, která zachytí „veškerou lidskou zkušenost z celých dějin“. Jeho Corbis Corporation měl před deseti lety „skromný“ katalog se 700 000 digitálními snímky. Kolik jich asi má dnes?

Fotografie pravé a falešné

Face
Portrét ženy na obálce časopisu Time vznikl digitálním splynutím 14 modelek (ilustrativní manipulovaná fotografie)
Geoffrey Batchen se ve svém eseji zabývá mimo jiné integritou digitálních fotografií. Východiskem jeho úvah je tvrzení: „Zatímco fotografie stále vznáší nárok na jistou objektivitu, digitální tvorba je nepokrytě fiktivní proces.“ V tom má jistě pravdu, protože s datovými soubory lze snáze manipulovat než s filmem – nejen upravovat a retušovat, ale vytvářet také fiktivní výjevy, které nelze rozeznat od tradičních fotografií. Tím se Batchen dostává k dalšímu paradoxu dnešního fotografování, totiž k tomu, že „digitální obrázky mají duchem blíže k uměleckým postupům než k pravdivosti dokumentu“.

Batchen ovšem není demagog: na jedné straně sice tvrdí, že vývoj digitálního zpracování připomíná „nekonečnou litanii podvodů a nepřiznaných manipulací“ a svá tvrzení dokládá konkrétními příklady, zároveň však přiznává, že manipulace s fotografií není jen záležitostí digitální éry.

Dějiny fotografie jsou vlastně plné manipulací – nakonec i v dějinách české fotografie najdeme snímky, z nichž na politickou objednávku někdo náhle zmizel. Bylo to možná pracnější, ale šlo to. V této souvislosti nás může napadnout: Nejsou vlastně všechny fotografie manipulované? Není každý fotograf vlastně manipulátor? Existuje pravdivá fotografie? Vy ji znáte?

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
MartinK30.3.2006, 12:41odpověď
duch30.3.2006, 14:13odpověď
legoxx30.3.2006, 14:57odpověď
Rudolf Stolař30.3.2006, 12:41odpověď
marian3.4.2006, 13:12odpověď
rugon30.3.2006, 16:24odpověď
Fabius30.3.2006, 16:49odpověď
ZB31.3.2006, 09:10odpověď
rt31.3.2006, 10:22odpověď
raham30.3.2006, 19:44odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace