motiv

Trojí ohlédnutí za dobrou fotografií

Staré fotografie jsou často tou nejlepší inspirací. Ať už jsou to fotografie Jana Lauschmanna z 30. let, Aloise Nožičky z 60. let nebo Pavla Jasanského z konce 80. let minulého století. Všichni jmenovaní nyní vystavují v Praze.

Velkoměstské imprese Jana Lauschmanna

Dlažba
Jan Lauschmann: Dlažba, 1927. © Jan Lauschmann, dědicové.
Jan Lauschmann (1901-1991) se „naplno“ věnoval fotografii pouhá dvě desetiletí: zatímco ve 20. letech minulého století se věnoval převážně impresionisticky laděným obrázkům z velkoměst a používal k tomu velmi měkce kreslící objektiv, ve 30. letech přešel pod vlivem tzv. nové věcnosti k ostrým konturám svých záběrů. Jedním z prvních náznaků obratu v jeho tvorbě se stala proslulá Dlažba z roku 1927, snímek, jímž předběhl nejen dobu, ale hlavně sám sebe. Ve chvíli, kdy sklonil objektiv směrem k zemi a vyfotografoval zdánlivě nezajímavý detail jedné z ulic, přišel na chuť novému a dosud nepoznanému dobrodružství. Celá léta předtím chtěl dělat „hezké“ záběry, takové, které se dají pověsit na zeď a nikoho neurazí ani nepřekvapí. Od Dlažby však začal fotografii vnímat více jako dobrodružství. Výrazně změnil především perspektivu svých záběrů: začal fotografovat buď od země nebo naopak co nejvíce odshora.

Kolportérka
Jan Lauschmann: Kolportérka, 1931. © Jan Lauschmann, dědicové.
Lauschmann byl ve 20. a 30. letech také významným fotografickým publicistou. Kromě toho, že léta psal pro časopis Fotografický obzor, se aktivně účastnil činnosti Českého klubu fotografů amatérů. Na rozdíl od svých tehdejších klubových kolegů Sudka nebo Funka na amatérských pozicích zůstal, nikdy se neprofesionalizoval. Měl k tomu pádný důvod: jako vystudovaný chemik a doktor chemických věd se nechtěl vzdát kariéry v oboru, která s fotografií přímo souvisela. Lauschmann byl zpočátku velkým obdivovatelem česko-amerického fotografa D. J. Růžičky, který již na počátku 20. století pracoval se světlem jako se stavebním kamenem svých fotografií. I když se Lauschmann později od impresionistického pojetí fotografické tvorby dost vzdálil, obdiv a respekt k Růžičkovi neztratil. Rok poté, co vyfotografoval Dlažbu, si dokonce vzal za ženu jeho neteř Tessii.

Komorní výstava Jana Lauschmanna nazvaná Praha-Brno zachycuje obě období Lauschmannovy tvorby. Náladové obrázky z druhé poloviny 20. let tu střídají kontrastnější a geometričtěji laděné záběry z počátku 30. let. Z datace záběrů je zřejmé, že proměna Lauschmannovy tvorby nebyla nijak náhlá – spíš postupná a plynulá. Každopádně však jeho snímky z obou desetiletí patří do zlatého fondu české meziválečné fotografie.

Svět odumírajících věcí v objektivu Aloise Nožičky

Od desíti
Alois Nožička: Absurdní divadlo: Od desíti k pěti. © Alois Nožička.
Alois Nožička (1934) se věnuje fotografii už celých padesát let. Bilancí tohoto půlstoletí je prodejní výstava, kterou připravil pro pražskou Galerii Vltavín. Ve velmi zhuštěné podobě se tu můžeme seznámit s dílem autora, který vždy pracoval po svém, nejen bez ohledu na módní trendy, ale i na pocty a uznání. Při povrchním pohledu může být Nožička srovnáván se známější Emilou Medkovou. Nožička se však vůči Medkové rád vymezoval a zdůrazňoval své odlišnosti: například smysl pro humor nebo více či méně skrývanou erotickou notu.

Nožičkova fotografická dráha začala zcela prozaicky ve chvíli, když si v deseti letech od otce půjčil fotoaparát. Hlubší zájem o fotografování ho poté přivedl na brněnskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a později i na FAMU, kde vystudoval kameru. Zatímco filmovou kameru považoval především za zdroj své obživy, kinofilmový aparát mu sloužil jako prostředek seberealizace. Už na konci 50. let našel „své“ životní téma, kterého se v následujících dekádách s podivuhodnou zarputilostí a vytrvalostí držel. Jeho alternativním světem se staly smetiště a skládky. V tomto navenek neutěšeném prostředí Nožička vytvořil obrovské množství záběrů. Z nich potom vybíral to nejlepší, dělal výřezy zajímavých motivů, zvětšoval je a zvětšeniny řetězil do rozsáhlých cyklů. Nejvýznamnější a nejobsáhlejší ze svých souborů nazval Komplementární svědectví.

Jeskyně X
Alois Nožička: Amorfní modality: Jeskyně X. © Alois Nožička.
V roce 1961 se Alois Nožička sblížil se Surrealistickou skupinou soustředěnou kolem Vratislava Effenbergera. I když se proti svému „zaškatulkování“ nejednou ohrazoval, je nepochybně jedním z nejvýznamnějších českých surrealistických fotografů. A nejen proto, že jeho záběry jsou často těžko dešifrovatelné a interpretovatelné, takže pro diváka mohou být i těžkou hádankou.

Ani tak zarputilý a soustředěný autor, jakým Alois Nožička nesporně je, se neubránil náporu moderní techniky. S postupem let nejenže začal fotografovat barevně, ale nakonec přešel i k technice fototisku. Podle stáří a použité techniky se také liší ceny jeho fotografií. Zatímco jeho staré ruční práce jsou ke koupi za 12 000-15 000 Kč, fototisky z posledních let jsou pětkrát levnější. I když je výstava prodejní, velký komerční ohlas asi nezaznamená. Na to jsou Nožičkovy fotografie málo líbivé. Na jeho výstavě je však zajímavá i další věc: komu se nechce jít osobně do galerie, může si ji celou prohlédnout na webových stránkách Galerie Vltavín.

Sílící absurdita v dokumentární tvorbě Pavla Jasanského

Noví
Pavel Jasanský: z cyklu Nová krajina, noví obyvatelé, konec. 80. let. © Pavel Jasanský.
Z díla fotografa Pavla Jasanského (1938) je patrně nejznámější cyklus fotografií Těla, který vytvořil ve spolupráci s malířem Jiřím Sozanským. Tento expresívní a dynamický cyklus nahých těl tak trochu přehlušil fakt, že se Jasanský dlouhá léta věnoval subjektivně pojatému dokumentu. V 80. letech určitě patřil k nejinvenčnějším českým dokumentaristům, který svými výstavami dokázal čeřit stojaté vody tehdejší výstavní praxe. V té době Jasanský dokumentární tvorbou doslova žil: nebylo téma, které by ho nezajímalo a do kterého by neotiskl svoje osobité vidění. Fotografoval rodící se děti v porodnicích stejně jako seniory v domovech důchodců, fotografoval doma i na cestách. Svým široce pojatým cyklem vytvářel obrazovou kroniku lidského života nedlouho před koncem tisíciletí.

Noví II
Pavel Jasanský: z cyklu z cyklu Nová krajina, noví obyvatelé, konec. 80. let. © Pavel Jasanský.
Pokud v průběhu 80. let Jasanský připomínal rozjetý vlak, neznamená to, že by v jeho tvorbě nedocházelo k proměnám. V posledních letech tohoto desetiletí do jeho fotografií víc a víc pronikaly statické motivy: z nadhledu čtvrtstoletí se zdá, že v reprízovaném cyklu Nová krajina, noví obyvatelé intuitivně zachytil strnulost a absurditu „klidu před bouří“. Namísto živých lidí si náhle začal více všímat výmluvných detailů kolem sebe. Vyfotografoval například oprýskanou desku s pojistkami a elektroměrem, pod níž kdosi přilepil obrázek torza ženského těla z kalendáře. Nebo zachytil tapetu s malebným přírodním motivem, který uprostřed narušuje zásuvka. Své fotografie zakládal na jednoduchých, ale plně funkčních kontrastech. Jako jeden z prvních českých fotografů byl schopen zachytit odlidštěnost moderní „předpočítačové“ doby. I když se dokumentu věnoval naplno mnoho let, začátkem 90. let tuto linii své tvorby postupně utlumil.

Současná výstava se však připomínkou staršího cyklu Nová krajina, noví obyvatelé nevyčerpává. Po deseti letech, která věnoval výtvarné a užité fotografii, multimediální tvorbě a pedagogické činnosti, se k dokumentární tvorbě vrátil cyklem Nezávislý život, v němž v San Francisku zachytil netradiční metody péče o postižené a způsoby jejich začleňování do běžného života. Tímto cyklem se Jasanský vrátil ještě hlouběji ke kořenům své dokumentární tvorby.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace