motiv

Včera byla válka

Již jsme si zvykli, že kulatá výročí konce války připomínají pouťovou veselici. Nic proti tomu, ale přehlídky historické techniky, dojemné vzpomínky pamětníků ani zanícené projevy politiků nám skutečnou tvář války moc nepřiblíží. Naštěstí je tu fotografie, která lhát nedokáže...

Obrazy války

Těžké cesty války
M. Ozerskij: Těžké cesty války, 1941. (© Ria Novosti)
Výstava dobových fotografií nazvaná Obrazy války nám přibližuje hned tři podoby válečné fotografie: frontovou fotografii v podání ruských válečných fotoreportérů, oficiální diplomatickou fotografii z londýnského exilu a emotivně laděnou dokumentární fotografii převážně z Pražského povstání v roce 1945.

Soubor fotografií ruské tiskové agentury RIA Novosti se vrací přímo na válečná bojiště. V komentovaném výběru nám představuje práce nejlepších ruských frontových fotoreportérů Anatolije Garanina, Konstantina Kliška, Vsevoloda Taraseviče, Marka Reďkina, Maxe Alperta a dalších. Jako autor s nejvýraznějším rukopisem se z výše

Advent
Hanns Hubmann: Advent, Německo, Západní zóna, 1948 (© BPK Berlin)
jmenovaných jeví Max Alpert. Jeho „akční“ záběr V týlu nepřítele, 1943 svědčí o autorově neobyčejné odvaze, Dopis z fronty, 1944 zase o schopnosti vytvořit velmi emotivní fotografickou zkratku. Emoce naopak postrádají záběry oficiálního fotografa londýnské exilové vlády Ericha Auerbacha (1911-1977). Auerbach pracoval již před druhou světovou válkou jako fotožurnalista. V roce 1939 se dostal přes Polsko do Anglie a během války pracoval pro exilovou vládu. Jeho snímky z té doby jsou cenné především jako dobový dokument, a tak si při jejich prohlížení přijde na své zejména historik.

Třetí a – řekněme rovnou – nejzajímavější součástí výstavy válečných fotografií na Pražském hradě je cyklus nazvaný Léta zmaru a naděje. Je tu výběr toho nejlepšího od českých fotografů, který začíná Vjezdem německých vojsk do Prahy 15. 3. 1939 od Ladislava Sitenského a končí Spícími vojáky Slávy Štochla z 9. 5. 1945. Právě mezi těmito daty se rozprostírá pro český národ šest krušných let. Fotografie vypovídají ve zkratce o tom nejpodstatnějším: totálním nasazení, osudu českých Židů, formování armády na východě, bojích českých letců v RAF, Pražském povstání a osvobození.

Pěstouni
Hanns Hubmann: Německo, Západní zóna, 1949 (©BPK Berlin)
Ovšem nejen lidé, ale i fotografie mají leckdy zvláštní osudy. Například pozoruhodný válečný fotografický deník Otakara Jaroše (1912–1943), který byl po autorově smrti v opatrování u jednoho z jeho přátel, vzal během politických procesů v 50. letech téměř za své. Řada Jarošových cenných dokumentárních fotografií donedávna nebyla nazvětšována (na Pražském hradě je několik ukázek, samostatná výstava Jarošových fotografií je souběžně k vidění v Komorní galerii Josefa Sudka). Paradoxní okolnosti provázejí i proslulou fotografii Tibora Hontyho Pieta (z cyklu Padl v posledních vteřinách války, 10. 5. 1945). Kdo je vlastně ten mrtvý sovětský voják na Hontyho emotivní fotografii? Dlouho se považovalo za jisté, že je to poručík Gončarenko, který jako velitel tanku č. 23 padl na pražském Klárově. Teprve po několika desetiletích poznala vdova po plukovníkovi Sacharovovi na snímku svého manžela s jeho frontovou milenkou. Fotografie prostě neumí lhát… Sacharov ovšem nepadl v Praze, ale již 8. 5. v moravských Hrotovicích, odkud ho jeho spolubojovníci podle hesla „mrtví nebo živí“ dovezli za konečným vítězstvím až do Prahy.

Včera byla válka

Děti
Friedrich Seidenstücker: Berlín 1945 (© BPK Berlin)
Zcela jinak je koncipovaná výstava Včera byla válka v plzeňské Velké synagoze. Dvě stovky vystavených fotografií z let 1945–1948 dokumentují následky největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Je tu u nás poprvé vystavený reprezentativní soubor fotografií dvaadvaceti německých poválečných fotoreportérů, kteří často se značnou emocionální silou zachytili úděsné rozčarování obyčejného německého člověka v absurdních kulisách zničených německých měst. Stačí se podívat na výmluvnou fotografii Friedricha Seidenstückera Německo, 1947, na níž vozíčkář míjí ruiny berlínského městského zámku s nápisem „Odstraňte válečné zločince ze všech postů!“.

Většina autorů vystaveného souboru, který pochází z fondu berlínského Obrazového archivu Nadace pruského kulturního dědictví, u nás příliš známá není: Erich Andres, Hermann Claasen, Ruth Hallenslebenová, Hilmar Pabel, Gerd Mingram… Z jejich fotografií však čiší nejen zmar a beznaděj, ale také obrovská chuť žít – na jedné z fotografií se dokonce objeví humorná situace. Snímek Gerda Mingrama Německo, 1947 (U hrobu příbuzných mezi troskami hamburské Idastrasse) je, podobně jako několik dalších záběrů, pozoruhodný i z výtvarného hlediska.Tyto záběry v sobě mají nevšední, bizarní krásu.

Knihkupec
Jindřich Marco: Berlín, Knihkupec na Tauentzienstrasse, 1945. (© Jindřich Marco, dědicové)
Patro Velké synagogy je věnováno patrně nejvýznamnějšímu českému poválečnému fotoreportérovi Jindřichu Marcovi (1921–1999). Marco začal fotografovat v podstatě náhodou – zaskočil za nepřítomného kolegu. Jeho úspěchy však vzbudily závist, a tak po udání strávil konec války ve sběrném táboře. Léta 1945–1947 prožil Marco hekticky: podnikl několik dobrodružných cest do válkou zničených Drážďan, Berlína, Budapešti, Varšavy a Londýna a na mnoha filmových políčcích tam zachytil nejen bolest a utrpení tamních obyvatel, ale i jejich novou chuť do života. V té době pracoval také pro západní časopisy (Life, Look, Picture Post) a fotoagentury a znal se s dalšími fotoreportéry světového jména, například Robertem Capou nebo Alfredem Eisenstaedtem. „Odměnou“ za zcela mimořádné obrazové svědectví o následcích války dostal ve vykonstruovaném politickém procesu v roce 1950 sedm let vězení. Připomeňme jen, že výstava Včera byla válka se vrací právě k jeho nejvýznamnějším reportážním a dokumentárním fotografiím z let 1945–1947.

Podoby válečné fotografie

V souvislosti s kulatým výročím konce druhé světové války se objevilo mnoho známých i dosud neznámých fotografií: cenné amatérské záběry s nespornou historickou hodnotou, záběry odvážných frontových fotografů, snímky oficiálních „vládních“ fotografů i poválečných profesionálních fotoreportérů. I když může být zneužita k propagandistickým účelům, fotografie sama o sobě lhát nedokáže. Válečná fotografie nám v různých podobách připomíná, že válka je zvláště pro obyčejného člověka těžko představitelným traumatem. Nejlepší válečné fotografie se nevyčerpávají svou historicko-dokumentární hodnotou, ale jsou obecně platným svědectvím o utrpení, které válka člověku přináší.

Jiří Zahradnický
http://www.moderni-revue/
Další články autora

1   2   3   4   5   
1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný
Diskuse k článku
 :o)
ZdenekT12.5.2005, 12:24odpověď
 :)
jbenak7.10.2005, 15:32odpověď

přidat příspěvekpříspěvky e-mailemzobrazit vše stromovězobrazit vše podle data

Možná by vás mohlo zajímat




 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace