Úvod

Protože stále registruji časté dotazy a tápání nás fotoamatérů kolem vlastností a používání polarizačních filtrů, rozhodl jsem se udělat malé praktické srovnání některých variant a přidal k tomu ještě Skylight filtr, který sám používám. Některé výsledky mě samotného překvapily, jiné samozřejmě jen potvrdily obecně známé skutečnosti. Nakonec z toho všeho vznikl následující článek, který by vám mohl poskytnou praktické podklady pro případné rozhodování o vhodném filtru pro vás.

Základní seznámení

Vlastnosti polarizačního filtru spolu s popisem faktického účinku již popsala Radka v řadě článků, takže teoretické výpočty a zdůvodnění ode mne nečekejte. Faktem je, že kolem těchto filtrů se točí řada fám, od absolutní nutnosti takový filtr mít až po pohrdání těmi, kdo jej použijí. Jako všude jinde v životě, nejrozumnější je zlatá střední cesta, pro některý typ snímků je naprosto ideální, pro jiné nevhodný. A protože snad neexistují dva shodné snímky, je vždy jen a pouze na fotografovi, jak danou scénu vidí a jak silný účinek polarizačního filtru zvolí, pokud ho použije. Napřed bych rád zopakoval souhrn základních záležitostí kolem polarizačního filtru.

• účinek polarizačního efektu, jinak řečeno potlačení lesků, je dán stupněm natočení filtru, proto je jeho objímka otočná
• účinek efektu na oblohu záleží na poloze osy objektivu ke slunci, největší je v úhlu 90°, nejslabší proti nebo po směru slunečních paprsků
• polarizační filtr se nepoužívá jen k ztmavení oblohy, ale odstraněním přemíry lesků celkově zvýrazňuje skutečné barvy, například půdy, zeleně, atd.
• odstranění lesků funguje jak u suché půdy, vegetace, tak u mokré po dešti, zajímavý je třeba pohled na obyčejnou asfaltovou silnici, od světle šedé barvy může účinkem filtru přejít až na sytě černou
• polarizační efekt se neprojevuje na kovovém povrchu, z něj lesk neodstraníte
• naopak je plně funkční u skla, takže odrazy na oknech, výlohách, sklech automobilů lze někdy zcela odstranit

Výběr polarizačních filtrů je rozsáhlý, od těch nejlevnějších, až po „extra“ značkové. Běžnému fotoamatérovi fotografujícímu na negativy postačí levné varianty, občas u těch opravdu nejlevnějších bývá polarizační efekt slabší ve srovnání se standardními značkovými. Rovněž mohou způsobovat nežádoucí barevný posun, zvláště pokud fotografujete na diapozitivy. Střední verze mají odolnější povrch proti reflexům, dále zpravidla i tvrdší (otěruvzdornější) napařené vrstvy, díky nim jsou také méně citlivé na poškození při čištění (poškrábání), objímka bývá z kvalitnějšího materiálu. A ty nejdražší jsou odolné proti vlhkosti (např. B+W provedení Kaesemann), takže se s nimi můžete vydat i do tropické džungle. Nehledejte ve výše uvedených větách negativa, někde ten finanční rozdíl musí být znát. Pro potřeby dovolenkového fotografa stačí základní levná verze, specializovaný krajinář sáhne výše.

Praktické ukázky

Protože právě tady platí, že teorie je šedivá (a dlouhá) a praktický výsledek maximálně vypovídající, zvolil jsem jako optimální cestu ukázat vám řadu příkladů s viditelným účinkem polarizačního filtru. Dále naleznete řadu ukázek fotografovaných jak bez filtru, tak s filtry polarizačními, případně ještě oteplujícími. Skylight filtr jsem zařadil spíše pro představu, jaký efekt jeho poměrně jemný účinek přináší. Ten jediný je diskutabilní, řada fotografů na něj nedá dopustit (patřím mezi ně), řada fotografů ho odmítá. Pojďme k jednotlivým ukázkám.

První se týká spíše simulovaného případu, aby byl zřejmý stupeň omezení odlesků na zcela obyčejném zeleném listu ibišku. Volil jsem tmavý matný podklad, takže ve snímku nic cizího neruší. Ukázka by vám měla dát značně názorný příklad kolik lesků zmizí třeba ze spadaného listí, z koruny listnatého stromu, ze stébel trávy. Možná vás překvapí, že lesky zmizí také z matného papíru. Ano, je to správné a to je právě opomíjený efekt polarizačního filtru, kterým lze například zvýraznit barvu půdy v krajině, reálné barvy skal, atd.

Druhý příklad ukazuje výsledek u naprosto běžné fotografie koruny stromu s oblohou v pozadí. U běžného polarizačního filtru jeho použití vyvolá „ztmavení“ listů, zelená barva pak působí mnohem sytějším dojmem. U oblohy může mít polarizační efekt účinky různé, někdy způsobí ztmavení modrých míst, ovšem pozor, případné bílé mraky zůstanou bílé stále. Snímek pak dospěje k většímu rozdílu jasů mezi nejsvětlejším a nejtmavším místem a může se dostat mimo expoziční možnosti filmu nebo čipu.

Třetí snímek naopak použití polarizačního filtru téměř vyžaduje, nalezené zátiší s listy obsahovalo natolik vysoké lesky, že na filmu by byly bez jakékoliv kresby. Pouhým odstraněním lesků se vyrovnal kontrast snímku a výsledek je mnohem příjemnější, navíc oteplující účinek filtru posouvá barevné podání ze studené (dané šedou nevýraznou oblohou) na výrazně teplejší a pro oko příjemnější. Nevýhodou je dlouhý čas expozice, stativ byl nutností.

Na dalším porovnávám účinek filtru na odlesky vodní hladiny spojené s odlesky mokrého podzimního listí. Právě u vodní hladiny, pokud na ní nebudou nějaké nečistoty nebo peřejky s bílou pěnou, může dojít k úplnému vyrušení kontur a zůstane jen temná plocha bez kresby nebo je viditelné dno bez známky hladiny nad ním. Takže tady opatrně.

Na snímku s výřezem podzimní krajiny neprší, ale všechno je vlhké. Spousta lesknoucích se ploch, například silnice, vodní hladina potoka, střechy, tvoří nejpodstatnější části snímku. Ty však účinkem filtru zmizí, protože jsou viditelné právě díky lesku. Na druhou stranu polarizační filtr celkově zvýší kontrast a vyjasní barvy. V tomto případě je to prostě něco za něco. Vždy je třeba se rozhodnout, co je pro nás podstatné.

Poslední ukázka zahrnuje několik odstupňovaných snímků, všechny jsem fotografoval s polarizačním filtrem, ale za různého denního období a v odlišném úhlu proti slunci. Poslední, ten nejhorší s přechodem na černou oblohu, má být spíše odstrašujícím případem. Občas je vhodné si uvědomit, že film je citlivější než lidské oko, takže mě se například po páté hodině ranní zdál přechod jasů v obloze tohoto snímku poměrně přijatelný a tak jsem polarizační filtr použil.

Ne za všechno může polarizák

Někteří z fotografů bojují za absolutní čistotu snímků, tj. nepoužívají žádný filtr a snímky s viditelným účinkem polarizačního filtru pokládají za špatné. Nejobvyklejším příkladem použití polarizačního filtru je ztmavení světle modré oblohy spojené se zvýrazněním mraků. U širších objektivů současně dochází k různému stupni „ztmavení“ oblohy a finální snímek pak má na obloze pozvolný jasový přechod – jedna část je světlá, druhá tmavá. Jenže skutečnost nemusí být až tak odlišná, doporučuji se občas podívat na oblohu vlastníma očima, nejen hledáčkem fotoaparátu. Při východu nebo západu slunce je obloha sama o sobě světlejší nad obzorem, kde se nachází slunce a tmavší na druhé straně. Nakonec i během dne se rozložení jasu po obloze výrazně mění. Navíc podle toho v které části světa se nacházíte, případně také v jaké nadmořské výšce, se může tento efekt výrazně lišit. Od téměř neznatelného přechodu až po tvrdý kontrastní přechod. Tím chci říci, že samotná příroda vytváří různě vybarvenou oblohu a není nutné za každou cenu hledat v přechodech polarizační filtr. Opačnou situací jsou snímky s téměř černou oblohou, tentokrát úmyslně vytvořenou polarizačním filtrem, které při vhodné volbě námětu působí až dramatickým dojmem

Časté chyby nejen fotoamatérů

Protože čas od času narazím na chybně exponované vlastní diapozitivy, začal jsem více kontrolovat sám sebe při fotografování, pokud použiji polarizační filtr. Nakonec jsem přišel na naprosto banální chybu, kterou čas od času udělá určitě každý. Jak se mění účinek polarizačního filtru při jeho natáčení, mohou se částečně měnit i hodnoty expozice. Pokud odstraňujete odlesk oblohy na vodní hladině, rozdíl je docela velký, stejně tak třeba v podzimním lese s mokrým listím, kdy polarizační filtr odstraní odlesky a někdy vyjde snímek tmavší, podexponovaný (na diapozitivu) nebo překvapivě zrnitý (na negativu). Proč? Protože fotograf namáčkne spoušť, dojde k zablokování hodnot expozice, a následně teprve otáčí polarizačním filtrem pro nalezení optimálního účinku. A pokud v tom okamžiku dojde ke snížení jasu snímku vlivem odstranění lesků, není zahrnuto do měření expozice, její hodnoty zůstávají původně změřené při namáčknutí spouště. Tuhle chybku čas od času udělám sám, takže si na ni dejte pozor.

Další chyba často vzniká při použití polarizačního filtru u krajiny s lesklou vodní hladinou a peřejemi. Vodu poznáváme podle odlesků, ať již okolní krajiny nebo oblohy na hladině, případně podle zářících peřejí, lesk je u ní v každém případě podstatný. Pokud ho zcela odstraníme, vypadá snímek nepřirozeně. Já jednou odstraňoval na Šumavě u Vydry lesk tenké, rychle proudící vrstvy vody přes krásně kulatý balvan tak dokonale, že nakonec z vody nic nezůstalo a měl jsem precizně exponovaný tmavý šutr, nic víc, voda zmizela. Takže pozor, nějaký lesk musí vodě zůstat, jinak přestane být vodou.

Pozor na objímku

U polarizačního filtru je třeba dát pozor na ještě jednu maličkost. Protože objímka je dvojitá (jednou částí se šroubuje na objektiv a druhá část je volná), je u polarizačního filtru o malinký kousek tlustší než u ostatních filtrů bez možnosti otáčení. U širokoúhlých objektivů od ohniska 28 mm a méně je proto potřeba dát pozor na případnou vinětaci snímků (ztmavení rohů) a filtr vyzkoušet nebo se poptat třeba na fotofóru, jestli s vaším objektivem bude v pořádku. Pokud vinětuje, je potřeba zakoupit Slim verzi s tenčí obroučkou, ovšem zpravidla také podstatně dražší. Jinak Slim verze má (ne vždy) vypuštěný závit na přední straně pro našroubování dalšího filtru. Je to logické, protože daná sestava dvou filtrů by opět vinětovala, tak se s touto možností nepočítá.

Já jsem se při koupi svého druhého polarizačního filtru s větším průměrem nezeptal a tak mohu polarizační filtr Mooses s průměrem 77 mm používat třeba na objektivu Canon 20-35 mm jen do ohniska 24 mm, širší už použít nelze. Při jeho ceně přes čtyři tisíce korun takové omezení minimálně zamrzí. Takže pozor.

Použité filtry

Osobně trvale používám maličko oteplující filtr Skylight KR 1,5, protože lehce potlačuje celkově studené zabarvení diapozitivních filmů Fuji Provia 100F, na které standardně fotografuji. Jako polarizační filtr mám variantu Moose’s s oteplujícím účinkem na úrovni filtru 81A. S odstupem času musím přiznat, že ne vždy je jeho účinek žádoucí a dnes pokládám za vhodnější kombinaci normální polarizační filtr a oteplující filtr jako doplňkový, (u širokoúhlých objektivů spíše ze sady Cokin, dva klasické filtry již mohou vinětovat). Tato kombinace navíc poskytne větší variabilitu, neboť oteplující účinek lze volit podle použitého filtru (81A, 81B, 81C) a tak mít výsledek více pod kontrolou. Majitelé digitálních fotoaparátů to mají o něco jednodušší - stačí jim základní verze filtru a "teplotu" mohou vyvažovat podle potřeby vhodným nastavením vyvážení bílé.

Pro fotografování příkladů v článku mi vlastní polarizačně-oteplující filtr samozřejmě nestačil, proto děkuji Dundeemu a Pavlu Polovi za půjčení normálních polarizačních filtrů. Přes avizované „studené“ podání jednoho z nich jsem na diapozitivech znatelný rozdíl nenašel. Téměř všechny příklady byly fotografovány ze stativu s výměnou jednotlivých filtrů, diapozitivy jsem pak vybíral podle viditelnosti změn. Žádný snímek není po skenování upravován. Použil jsem následující filtry :

• B+W Skylight KR 1,5 1,1x MRC
• B+W Cirkulární polarizační Kaesemann MRC
• HOYA Cirkulární polarizační HMC Super
• HOYA Cirkulární polarizační Moose’s Warm

Závěr

Oblast použití fotografických filtrů je velmi široká, polarizační pak patří většinou mezi první, které si většina fotografů kupuje. Jeho účinek na snímky je nesporný a při troše trpělivosti lze dostat snímky zajímavé. Na druhou stranu je třeba se vyvarovat základních chyb zde v textu probíraných. Nepřeceňujte také možnosti polarizačního filtru, pokud není ten správný okamžik, filtr nic nezachrání. Obvyklé fotografické přání „dobré světlo“ má něco do sebe. A tak vám přeji co nejlepší snímky.